ECLI:CZ:US:2002:4.US.239.02
sp. zn. IV. ÚS 239/02
Usnesení
IV. ÚS 239/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Č., a.s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2002, čj. 30 Ca 60/99-91, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 17. 12. 1998, čj. 7934/1-968/98, a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově - pobočka Vysočany ze dne 2. 10. 1998, čj. 19518/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými byl stěžovatelce vyměřen celní dluh a zamítnuta žaloba podaná podle hlavy druhé části páté o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí. V ústavní stížností uvádí, že dne 8. 3. 1996 vystavila záruční listinu - jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky) č. H61N04116, v níž poskytla ve prospěch Generálního ředitelství cel záruku až na nejvyšší částku 37,000.000,- Kč, a zavázala se společně a nerozdílně s dlužníkem (Ch., a. s.) uhradit celní dluh, který nebyl splněn v zákonné lhůtě. Dne 27. 3. 1998 vydala prohlášení k záruční listině, kterým došlo k její změně tak, že záruka se namísto Generálního ředitelství cel poskytuje celním úřadům v České republice. Na výzvu Generálního ředitelství cel ze dne 8. 9. 1998 stěžovatelka uhradila z této záruky nejprve částku 25,462.073,- Kč a po další výzvě uvedeného orgánu ze dne 21. 9. 1998 k zaplacení celních dluhů v celkové výši 58,151.470,- Kč uhradila částku ve výši 11,537.927,- Kč, tj. částku, jež zbývala nevyčerpána z celkové výše stanovené v uvedené globální celní záruce (37,000.000,- Kč), čímž mělo dle jejího názoru dojít k vyčerpání závazku a zániku ručení. Následně stěžovatelka dne 25. 9. 1998 zrušila svůj ručitelský vztah. Bez ohledu na tyto skutečnosti vydal Celní úřad Rozvadov - pobočka Vysočany ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku ve výši 2,456.816,- Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí, stejně jako správní žaloba, byly napadenými rozhodnutími zamítnuty, podle rozsudku správního soudu s odůvodněním, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění. Globální záruka se tak vztahuje na každý celní dluh téhož dlužníka, pro kterého byl tento způsob zajištění celním úřadem povolen, který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu v jednom nebo několika celních řízeních.
V ústavní stížnosti stěžovatelka prezentuje výklad příslušných ustanovení celního zákona a vyslovuje nesouhlas s právními názory uvedených správních úřadů a soudu, neboť dle jejího názoru, pokud záruční listina výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 mil. Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se ručení obnovuje v případě vzniku dalšího celního dluhu, pak je třeba vycházet z toho, že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit, a zároveň do výše, která nemůže být překročena. Poukazuje na to, že uvedená právní otázka je řešena jednotlivými celními orgány a správními soudy (v Praze, Hradci Králové a Ústí nad Labem) rozdílně, čímž dochází ke stavu právní nejistoty, což je v příkrém rozporu s principem právního státu, přičemž Ústavní soud se k tomuto problému v žádném z předchozích případů, týkajících se stejné věci, nevyjádřil. Dále namítá, že pokud existují dvě možné interpretace veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch stěžovatele. Dle jejího názoru vzor záruční listiny, uvedený ve vyhlášce č. 92/1993 Sb., byl vydán nad rámec celního zákona, neboť celní zákon, ve znění platném ke dni vydání uvedené vyhlášky, neobsahoval zákonné zmocnění pro vydání vzoru záruční listiny (§257 odst. 3 pouze obsahoval zmocnění pro stanovení podmínek, za nichž může být celní dluh zajištěn paušálně), což zakládá rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Vzhledem k tomu není možné přihlížet k citované vyhlášce a je nutno globální záruku interpretovat pouze s přihlédnutím k textu samotného celního zákona, přičemž interpretace provedená příslušnými orgány překračuje hranice extenzivního výkladu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ačkoliv na tyto skutečnosti opakovaně poukazovala, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval (jeho rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 54/2000 ve věci O.B. Heller), stejně jako jejím poukazem na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, a proto požaduje, aby rozhodnutí Ústavního soudu obsahovalo náležité odůvodnění, které bude zohledňovat její námitky poukazující na rozpor napadených rozhodnutí s ústavními předpisy a principy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předem je třeba konstatovat, že Ústavní soud rozhodoval v obdobných věcech stěžovatelky, týkajících se totožné problematiky, již dříve (viz např. usnesení sp. zn. III.ÚS 633/01 z 15. 11. 2001 a další), a že čtvrtý senát Ústavního soudu se se shodnou ústavně právní argumentací stěžovatelky vypořádal již ve svém usnesení ze dne 5. 3. 2002, čj. IV.ÚS 633/01-17. Protože i v projednávané věci spočívá podstata ústavní stížnosti v posouzení (určení) rozsahu odpovědnosti ručitele za celní dluh, zajištěný tzv. globální zárukou, který nebyl celním dlužníkem včas uhrazen, Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od závěrů přijatých ve svých shora citovaných rozhodnutích a opakuje, že zatímco stěžovatelka v souladu s některými rozhodnutími správních orgánů i obecných soudů (v ústavní stížnosti označenými) rozhodujících o věci v režimu správního soudnictví má za to, že za celní dluh i v případě několika dovozů (příp. operací) ručitel z globální záruky ručí bez ohledu na počet dovozů vždy jen v rozsahu a do výše sjednané záruky (která se tak počtem nahrazených celních dluhů postupně snižuje), orgány veřejné moci, proti jejichž rozhodnutí posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí, založily svá rozhodnutí na právním názoru opačném, totiž že "globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, a proto clo musí být vyměřeno po ukončení celního řízení v jednotlivém dovozu".
Tento právní názor, jímž obecný soud v posuzované věci odůvodnil napadené rozhodnutí, je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, jednoznačně vyjádřeným v odůvodnění jeho usnesení, jímž odmítl ve skutkově i procesně obdobné věci ústavní stížnost, podanou v podstatě z týchž důvodů a tvrzení (sp. zn. Pl. ÚS 54/2000). Pro odůvodnění tohoto usnesení proto zcela postačí na rozhodovací důvody již dříve Ústavním soudem vyložené odkázat, když jinak není důvodu se od nich jakkoli ve věci posuzované ústavní stížnosti odchýlit.
Ostatní tvrzení stěžovatele považuje Ústavní soud pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti za nerozhodná.
Je-li praxe celních orgánů, příp. obecných soudů, ve věcech posuzování závazků z globálních záruk skutečně, jak tvrdí stěžovatelka, protichůdná, jedná se nepochybně o nežádoucí jev, na který však Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nemá vliv, neboť jde o výklad obecného práva, příp. sjednocování rozhodovací praxe, kdy tyto otázky jsou ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu mimo jeho pravomoc. Posuzování věcné správnosti či legality rozhodnutí orgánů veřejné moci, odhlédnuto od již dříve zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu, pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94, ÚS, sv. 3 č. 5). Navíc stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 54/2000, byť nejde o nález, by z hlediska ústavněprávních aspektů mělo být při rozhodování obdobných věcí, o jakou jde v tomto případě, dostatečně zřejmým vodítkem.
K výtkám stěžovatelky vůči Ústavnímu soudu ohledně způsobu a rozsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, kdy se v ústavní stížnosti dotýká věci obchodní společnosti O. B. Heller, a. s., Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka zcela přehlíží, že právě tato věc (Pl. ÚS 54/2000) byla věcí, v níž Ústavní soud přijal již několikrát zmíněné stanovisko, v němž z hlediska ochrany ústavnosti v úvahu přicházející otázky způsobem dostatečně zřejmým vyložil a od něhož se následně odvíjí jeho rozhodovací praxe ve věcech skutkově a právně obdobných. Tvrzení stěžovatelky, že Ústavní soud tak "v zásadě opakuje porušování principu právní jistoty", nebo že "jeho postup není konformní s jeho účelem a smyslem", nemá - odhlédnuto od jeho právní irelevance - v rozhodnutích v jeho věcech až dosud vydaných opory a ve své podstatě je pouhým (opakovaným) projevem nesouhlasu s výkladem, který byl plénem Ústavního soudu v otázkách spojených s globální zárukou přijat; takovýto nesouhlas však protiústavnost napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci přirozeně založit nemůže.
Z důvodů takto rozvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkou uplatněných tvrzení, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v této věci nadto podloženou stanoviskem jeho pléna.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu