ECLI:CZ:US:2002:4.US.243.02
sp. zn. IV. ÚS 243/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, čj. 11 Co 371/2001-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 5. 2001, čj. 10 C 154/96-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, čj. 11 Co 371/2001-77 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 5. 2001, čj. 10 C 154/96-57, kterými mu byla pravomocně uložena povinnost zaplatit za zprostředkování koupě nemovitosti P. L. (žalobci) ve stanovené lhůtě částku 28.230,- Kč a náklady řízení 10.638,- Kč.
Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a jeho výsledky a uvedl vlastní, od názoru obecných soudů odlišný, právní názor na věc týkající se zprostředkovatelské činnosti. Své námitky uplatnil v řízení před obecnými soudy, ty se však dle jeho přesvědčení jimi nezabývaly. Dále namítl průtahy v řízení, neboť ve věci bylo pravomocně rozhodnuto po pěti letech. Z uvedených skutečností dovodil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zejména čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právě posouzení stěžovatelem v ústavní stížnosti uvedených námitek bylo důvodem vyhovění žalobě, což soudy obou stupňů podrobně zdůvodnily ve svých rozhodnutích. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 10 C 154/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní stížnost především, kromě obecného tvrzení o zásahu do ústavních práv stěžovatele, postrádá jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. Pokud stěžovatel tvrdil zásah do práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. práva na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, pak ze samotné skutečnosti, že řízení trvalo pět let, nelze bez dalšího takový závěr dovodit. Stěžovatel nic jiného však k prokázání svého tvrzení ve své ústavní stížnosti neuvedl. K tvrzení o zásahu do práva zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy nutno uvést, že toto ustanovení nezakládá samostatné subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 104).
Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) ¨zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu