ECLI:CZ:US:2002:4.US.246.01
sp. zn. IV. ÚS 246/01
Usnesení
IV. ÚS 246/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.S. a J.H., obou zastoupených JUDr. L.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 38 Ca 190/2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo v přezkumném řízení ve smyslu §250l a násl. o.s.ř. a §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 28. 3. 2000, zn. PÚ 814/00, jímž bylo podle §9 odst. 4 zákona o půdě určeno, že stěžovatelé nejsou podílovými spoluvlastníky blíže označeného a popsaného pozemku.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 190/2000, a příslušného spisu pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 103/91, Ústavní soud zjistil, že se v projednávané věci jednalo již o v pořadí druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze, když prvním byl rozsudek ze dne 3. 11. 1997, sp. zn. 28 Ca 355/96, jímž bylo zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 9. 1996, zn. PÚ 1473/95, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. K tomuto postupu došlo poté, když obecný soud shledal, že se pozemkový úřad dostatečně nevypořádal s otázkou, zda se na předmětný pozemek vztahuje působnost zákona o půdě. Rovněž vyslovil právní názor, dle něhož v případě naplnění restitučního titulu ve smyslu §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě nelze v obecné rovině vycházet z toho, zda se stavba na pozemku nachází, případně byla zahájena přede dnem účinnosti citovaného zákona. Konstatoval, že pokud byl předmětný pozemek vedle dalších pravomocně vyvlastněn ve prospěch československého státu pro výstavbu obytného souboru Č., pak podle názoru soudu tento pozemek slouží účelu, pro který byl vyvlastněn, došlo-li k realizaci uvedené výstavby a tato zahrnuje i předmětný pozemek. Potom není rozhodující, ve které její etapě, tj. před účinností zákona o půdě či po jeho účinnosti, byl či bude fakticky zastavěn a není ani rozhodující charakter takové stavby z pohledu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť kritéria v něm uvedená jsou stanovena pro možnost vydání zastavěného pozemku ohledně kterého je restituční titul nesporný, nikoliv pro řešení existence restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. m) citovaného zákona.
Pozemkový úřad, vázán pokyny soudu a jeho právním názorem, již citovaným rozhodnutím ze dne 28. 3. 2000, zn. PÚ 814/00, po doplnění dokazování a provedeném řízení, když nejprve shledal, že co do věcné působnosti je na místě podřazení předmětného pozemku pod ust. §1 odst. 1 písm. a) ve spojení s §30 zákona o půdě, rozhodl, že stěžovatelé nejsou jeho podílovými spoluvlastníky. K opravnému prostředku stěžovatelů posléze Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 38 Ca 190/2000, naposled citované rozhodnutí pozemkového úřadu podle §250q odst. 2 o.s.ř. potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že vychází ze shora citovaného právního názoru téhož soudu, s nímž se ztotožňuje. Současně poukázal na to, že v daném případě je účel vyvlastnění realizován postupně, což je u rozsáhlé stavební činnosti, která probíhá v dotčené lokalitě, jedině technicky možné, neboť nelze realizovat rozsáhlou výstavbu bytového komplexu v krátkém období. V této souvislosti zdůraznil, že i jakékoliv přípravné práce směřující k realizaci výstavby je nutno považovat za činnost, která směřuje k naplnění účelu vyvlastnění.
Na základě výzvy Ústavního soudu, aby se vyjádřil k podanému návrhu, účastník řízení - Městský soud v Praze - vývody ústavní stížnosti odmítl. Podle jeho názoru pro posouzení, zda vyvlastněné nemovitosti slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, je rozhodující, byla-li na předmětné nemovitosti skutečně umístěna stavba obytného souboru Č. a zda tato stavba byla a je prováděna. Vzhledem k tomu, že se jedná o výstavbu celého komplexu obytných budov a další vybavenosti, je samozřejmé, že taková stavba je prováděna po delší časové období, kdy jednotlivé vyvlastněné pozemky jsou využívány postupně podle průběhu stavebních prací, když i sami stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na stavební povolení vydaná v roce 1990. Své rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí vydané v rozporu s právními předpisy, a tudíž má za to, že k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces nedošlo.
Jak již bylo řečeno, v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností, neboť se domnívají, že konstatovaný právní názor soudu, a tedy výklad ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, je příliš extenzivní a nezohledňuje smysl a účel restitučních předpisů, v důsledku čehož se cítí být dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Co se předmětného pozemku, jehož vydání se dožadovaly, týče, není sporu o tom, že pozemkový úřad pochůzkou na místě samém dne 24. 3. 1995 a stejně tak i při geometrickém zaměřování dne 4. 4. 1995 zjistil, že se jedná "o volný pozemek zdevastovaný vedlejší stavební činností" na okolních pozemcích, a tedy na něm k tomuto okamžiku nebyla zahájena žádná stavba. Stěžovatelé vyjádřili rovněž v návaznosti na toto tvrzení přesvědčení, že z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vyplývá, že nepostačovalo stavbu pouze před 24. 6. 1991 (nabytí účinnosti zákona o půdě) skutečně zahájit, nýbrž se tak muselo stát do dvou let od vydání stavebního povolení, k čemuž v daném případě nedošlo. Pokud potom byly navíc podmínky restitučního titulu posuzovány ke dni rozhodnutí správního orgánu, bylo rozhodováno proti smyslu restitučních předpisů a navíc zmíněný účel vyvlastnění musel být podle jejich názoru realizován ke dni účinnosti zákona o půdě ve svých důsledcích, přičemž na podporu těchto svých závěrů odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, čj. 22 Ca 417/97-19.
Stěžovatelé, jak je patrno z odůvodnění jejích návrhu, se v podstatě domáhají přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci, a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelů bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. S výhradami stěžovatelů týkajícími se interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení zákona o půdě se Městský soud v Praze řádně vypořádal a samotná skutečnost, že se neztotožnil s jejich právním názorem, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku a ve shodě s ním uvádí, že výstavba tak rozsáhlého obytného komplexu z povahy věci předpokládá postupné a na sebe navzájem navazující kroky směřující k její konečné realizaci. Je zřejmé, že co se jednotlivých pozemků určených k výstavbě obytného souboru Č. týče, nedocházelo a ani nemohlo dojít k jejich zástavbě současně, nýbrž ve více či méně rozdílném časovém harmonogramu odvislým od průběhu jednotlivých stavebních prací, přičemž rozhodné je to, že i předmětný pozemek, jehož vydání se stěžovatelé domáhali v předchozím řízení před orgány veřejné moci, je součástí takto realizované výstavby obytného komplexu, a i ve vztahu k němu tudíž došlo k její dílčí realizaci. Za těchto okolností nelze uplatněný restituční nárok stěžovatelů chápat izolovaně a od naznačených souvislostí abstrahovat, neboť dotčená nemovitost v důsledku řečeného nenaplňuje restituční titul, podle něhož trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, když tato výstavba zahrnuje ve své komplexnosti i předmětný pozemek [§6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě]. Pokud stěžovatelé poukazují na smysl a účel restitučních předpisů, je na danou věc podle přesvědčení Ústavního soudu nutno nahlížet z pohledu logiky věci a všech jejích materiálních souvislostí, jakož i veřejného zájmu, pro který k vyvlastnění došlo, a jenž nepochybně, byť je kategorií vyvíjející a často i měnící se s vývojem společnosti a se změnou společenských podmínek, evidentně v případě výstavby daného obytného souboru zůstal nezměněn. Odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, čj. 22 Ca 417/97-19, potom není přiléhavý, a to již pro specifické okolnosti projednávané věci a odlišnosti jejích rozhodných momentů. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal potřebu se k právnímu názoru v něm vysloveném v obecné rovině blíže vyjadřovat, neboť právě restituční věci je nutno vždy posuzovat s přihlédnutím k jejich konkrétním jedinečným okolnostem. Interpretace ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě provedená Městským soudem v Praze není podle názoru Ústavního soudu extrémní, nevykazuje znaky protiústavnosti a materiální smysl a účel restitučních předpisů jí nebyl v daném kontextu nikterak dotčen.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu