ECLI:CZ:US:2002:4.US.247.02
sp. zn. IV. ÚS 247/02
Usnesení
IV. ÚS 247/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K., " o peněžní náhradu a zdržení se jednání", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka, s poukazem na porušení jejího práva na ochranu osobnosti, domáhala, aby Ústavní soud vydal "rozsudek" (nález), jímž by "žalovanému" - firmě Český T. a.s., uložil povinnost poskytnout stěžovatelce přesně specifikované peněžité plnění, jakož i povinnost zdržet se v petitu blíže označeného jednání a zajistit popsanou ochranu osobních dat svých klientů.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení návrhu, je povinen přezkoumat, zda tento, co do svého vlastního obsahu a náležitostí, splňuje formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem umožňující jeho věcné projednání, tj. mimo jiné i zda směřuje proti zásahu orgánu veřejné moci a jakým způsobem je specifikováno, čeho se navrhovatel(ka) domáhá.
Ústavní soud totiž, jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávaný případ.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jak je zřejmé z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti, v daném případě, na který poukazuje stěžovatelka, se o zásah orgánu veřejné moci evidentně nejedná.
Nadto v posuzované věci, s ohledem na navrhovaný petit, je z hlediska kompetenčního určující i ust. §82 odst. 3 písm. a) a b) citovaného zákona dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Domáhá-li se tedy stěžovatelka vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud uložil povinnost směřující k plnění, je nutno konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, resp. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není oprávněn.
S ohledem na takto vyložené důvody proto soudci zpravodaji nezbylo, aniž by dále stěžovatelku vyzýval k odstranění formální vady v podobě absence povinného právního zastoupení, než ústavní stížnost usnesením odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj