ECLI:CZ:US:2002:4.US.255.02
sp. zn. IV. ÚS 255/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 11. 3. 2002, čj. 7-4/2000-BIS-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ("BIS") ze dne 11. 3. 2002, čj. 7-4/2000-BIS-1, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele BIS ze dne 23. 11. 2001, čj. 72-18/2001-BIS-1, o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o odchodné podle zák.č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní a informační službě České republiky.
Stěžovatel uvedl, že mu trvalo více než 7 a půl roku, než dosáhl toho, že o jeho žádosti bylo formálně rozhodnuto Mezitím se však napadené rozhodnutí stalo soudně nepřezkoumatelným, v návaznosti na novelu zákona o BIS. Nesouhlasí s právním posouzením své žádosti a podrobně rozvedl vlastní právní argumentaci, z níž dovodil, že nárok na odchodné má a měl již před tím, než nastoupil k BIS ČR. Je toho názoru, že orgán veřejné moci rozhodl nezákonně, navíc v téže věci rozhodoval v prvním i druhém stupni ředitel BIS, čímž současně bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Napadeným rozhodnutím dále došlo k poškození Ústavou a Listinou chráněných práv porušením principu rovnosti, neboť je proti němu postupováno jinak, než proti ostatním srovnatelným kategoriím pracovníků podobných složek.
Ředitel BIS, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv považuje za účelová. Dle jeho názoru do ústavních práv stěžovatele nebylo zasaženo. Zrekapituloval dosavadní vývoj ve věci odchodného a uvedl, že dne 8. 4. 1994 podal stěžovatel žádost o odchodné. Jeho služební poměr k právnímu předchůdci BIS skončil dne 30. 4. 1994 z důvodu uvedeného v §49 zák.č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky. Z důvodu nesplnění zákonem stanovených podmínek byl dopisem ze dne 3. 6. 1994 upozorněn, že na odchodné nemá nárok. Následně se stěžovatel žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal na BIS zaplacení částky 105.210,- Kč s příslušenstvím. Svůj petit upravil návrhem ze dne 3. 4. 1996 a ze dne 13. 5. 1997. Po postoupení žaloby věcně příslušnému soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2001 řízení zastavil s odůvodněním, že dopisy ředitele BIS ze dne 3. 6. 1994 a ze dne 11. 7. 1994 nejsou rozhodnutími podle zák.č. 527/1992 Sb. a k jejich přezkoumání není dána pravomoc soudu. Z důvodu právní jistoty účastníků řízení ve věci nároku stěžovatele na odchodné pak ředitel BIS dne 23. 11. 2001 rozhodl tak, že odchodné nenáleží. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno 29. 11. 2001. Aktivní legitimace k vydání rozhodnutí byla dovozena z ust. §152 odst. 2 zák.č. 154/1994 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo po projednání v poradní komisi ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítnuto a napadené prvostupňové rozhodnutí ze dne 23. 11. 2001 bylo potvrzeno. Takto bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovateli odchodné nenáleží, nikoliv jak uvádí stěžovatel, že byla zamítnuta žádost o poskytnutí odchodného. Dále účastník řízení podrobně rozvedl vlastní právní argumentaci uplatněnou při aplikaci hmotněprávních ustanovení o odchodném, vedoucí k závěru, že dobou rozhodnou pro odchodné byla u stěžovatele doba 4 let a 2 měsíců. K tvrzení stěžovatele, že soudní nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí byla založena novelou zákona o BIS (správně se jedná o nový zákon, tj. zák.č. 154/1994 Sb., který s účinností dne 30. 6. 1994 zrušil zákon č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky, ve znění zákona č. 316/1993 Sb.) uvedl, že ke zhoršení postavení u něho nedošlo, neboť právní režim přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudy je v obou zákonech o BIS stejný, tj. že rozhodnutí o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru soud nepřezkoumává, neboť nejde o zasahování do základních práv a svobod. Vyloučení soudního přezkumu je proto možné a ústavně konformní. K námitce, že ve věci rozhodoval stejný orgán v obou stupních, uvedl, že řízení podle zák.č. 154/1994 Sb. je upraveno samostatně v tomto zákoně a vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení, s ohledem na specifický charakter činnosti BIS. V rámci řízení jsou zachovány řádné i mimořádné opravné prostředky. Ředitel BIS vydává prvostupňová rozhodnutí pouze v případech, kdy nepřenesl pravomoc rozhodnout na jiný služební orgán. V takových případech je objektivnost rozhodování zajištěna tím, že věc je projednávána v poradní komisi. Účastník rovněž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 209/01, ve věci návrhu na zrušení části ust. §158 zák.č. 527/1992 Sb., ve vztahu k zápočtu dob pro účely příspěvku za službu podle cit. zákona. Dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, čj. III. ÚS 111/2000-14, ve věci návrhu na zrušení §116 odst. 1 zák.č. 154/1994 Sb., ve které je konstatováno, že ve stanovení určitých podmínek pro přiznání finančních nároků v souvislosti s ukončením služebního poměru nelze spatřovat diskriminaci osob, na něž se konkrétní zákon vztahuje. Dále uvedl, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost evidovanou pod sp. zn. III. ÚS 684/01, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2001, čj. 461/2000-103. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl, případně zcela zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatel namítl zásah do ústavních práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, citovaná ustanovení dle názoru Ústavního soudu nezakládají samostatná subjektivní veřejná práva stěžovatele, nýbrž aplikují se nepřímo, prostřednictvím jiných ústavních ustanovení taková práva zakládajících (např. čl. 36 odst. 1 Listiny). Ze samotné skutečnosti, že stěžovatel má jiný právní názor na aplikaci ustanovení zák.č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní a informační službě České republiky, než jaký měl cit. zákon aplikující orgán veřejné moci, však nelze dovodit závěr, že tento orgán postupoval neústavně. Pokud dále stěžovatel namítl porušení čl. 36 Listiny tím, že orgán veřejné moci v jeho věci rozhodl nezákonně, a že rozhodoval v prvním i druhém stupni ředitel BIS, přičemž zákon vylučuje soudní přezkum takového rozhodnutí, Ústavní soud poukazuje na čl. 36 odst. 2 Listiny, který připouští zákonnou výjimku z pravidla obecně přípustného soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to v těch případech, kdy nejde o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu právě o takový případ se ve věci stěžovatele jedná, z čehož také nutno učinit závěr, že věc stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr.
Nad rámec ústavněprávního posouzení věci uvádí Ústavní soud, že výklad hmotněprávních předpisů o nároku na odchodné, tak jak byl učiněn ve vztahu ke stěžovateli služebními orgány, považuje za ústavně konformní a souladný se záměrem zákonodárce přiznat tyto výjimečné dávky pouze osobám, které po určitou minimální dobu chránily základní principy nového demokratického zřízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu