ECLI:CZ:US:2002:4.US.27.02
sp. zn. IV. ÚS 27/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti O. kraje, zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 13. 9. 2001, č.j. 14 013/2001, spojené s návrhem na zrušení části přílohy č. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, představované textem "Muzeum umění O., ". takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 13. 9. 2001, č.j. 14 013/2001, kterým byl podle ust. §1 zák.č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, převeden do vlastnictví O. kraje majetek, s nímž ke dni vydání rozhodnutí bylo oprávněno hospodařit Muzeum umění O., státní příspěvková organizace. V příloze č. 6 napadeného rozhodnutí pak byl vymezen přehled závazků, mezi nimiž je pod bodem 1 uvedena smlouva ze dne 30. 4. 1998, o zřízení, správě a provozu Arcidiecézního muzea v O., uzavřená mezi Arcibiskupstvím o. a Muzeem umění O.
Stěžovatel tvrdí, aniž by své tvrzení odůvodnil podrobnější ústavněprávní argumentací, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zásah spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí opomnělo vyřešit též problém financování provozních nákladů Arcidiecézního muzea po plánovaném ukončení rekonstrukce v roce 2004, jež se předpokládají ve výši 28 až 33 mil. Kč ročně. Poukázal přitom na čl. 11 odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví zavazuje.
Stěžovatel je přesvědčen, že neústavnost napadeného rozhodnutí je důsledkem neústavnosti zákona, na jehož základě bylo vydáno, tj. zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů. Z toho důvodu spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení části přílohy č. 1 cit. zákona, vyjádřené slovy "Muzeum umění O., " pro rozpor s čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny.
Dále stěžovatel uvedl, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podal správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, v níž jako žalobní důvod uplatnil námitku porušení §1 odst. 3 zák.č. 157/2000 Sb., dle něhož rozhodnutí podepisuje vedoucí příslušného ústředního správního úřadu, což se dle jeho přesvědčení v daném případě nestalo. Ústavní stížnost podal pouze z procesní opatrnosti.
Ministerstvo kultury České republiky, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že problém financování provozu a běžné údržby Arcidiecézního muzea po roce 2004 nelze definitivně vyřešit již nyní, tj. minimálně 3 roky před předpokládaným otevřením Arcidiecézního muzea pro veřejnost, když výše nákladů a výnosů vychází pouze z odhadů. Předmětné závazky Muzea umění nevyplývají z rozhodnutí ministerstva kultury, ale přímo ze smluvního vztahu mezi Muzeem umění O. a Arcibiskupstvím o. Vyjádřilo přesvědčení, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť vrchní soud ve věci dosud nerozhodl, a že navíc je stížnost podána opožděně, když rozhodnutí ministerstva nabylo účinnosti dne 1. 10. 2001 a ústavní stížnost byla podána dne 15. 1. 2002. Nesouhlasí s tvrzeným porušením čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť toto ustanovení se primárně týká povinnosti vlastníka. Stejně tak nelze hovořit ani o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť zákon č. 157/2000 Sb. je výrazem obecného zájmu.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak stěžovatel sám uvedl, proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podal správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze a ústavní stížnost podal pouze z procesní opatrnosti. Tento postup stěžovatele lze do jisté míry akceptovat, neboť napadené rozhodnutí není správním rozhodnutím zcela obvyklým. Jak však vyplývá z dosud nepublikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/02, Vrchní soud v Praze zohlednil usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost Plzeňského kraje proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydanému podle §1 zák.č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, a to pro nevyčerpání všech opravných prostředků, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje, konkrétně z toho důvodu, že Plzeňský kraj podal ústavní stížnost za situace, kdy se současně domáhal u Vrchního soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí ministerstva postupem podle §244 a násl. o.s.ř. Z uvedeného nutno dovodit, že i ve věci stěžovatele teprve poté, co Vrchní soud v Praze ve věci rozhodne, bude splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, stanovená v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Do té doby je ústavní stížnost nutno pokládat za návrh nepřípustný. Z uvedených důvodů se ústavní soud nezabýval meritem věci ani dalšími vznesenými námitkami.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl se Ústavní soud meritorně zabývat ani návrhem stěžovatele na zrušení specifikované části přílohy č. 1 k zákonu č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů. V této souvislosti však poukazuje na svůj dosud nepublikovaný nález ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 1/02, kterým bylo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušeno ust. §19 odst. 1 zák.č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), týkající se stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s majetkem převedeným na kraje, na základě kterého byly stížností napadené podmínky přechodu vlastnictví stěžovateli určeny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu