Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.02.2002, sp. zn. IV. ÚS 274/01 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 18/25 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.274.01

sp. zn. IV. ÚS 274/01 Nález Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2002 v senátě ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti D. p. hl. m. Prahy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 7. 1999, čj. 6 C 320/99-18, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka M. L., za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 7. 1999, čj. 6 C 320/99-18, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a základní právo na soudní ochranu, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobou před obecným soudem se stěžovatelka vůči Milanu Loukotovi (dále jen "vedlejšímu účastníku") domáhala úhrady jízdného ve výši 8,- Kč a přirážky k jízdnému ve výši 200,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že návrh žalobkyně je důvodný pouze částečně, a to jen stran nezaplaceného jízdného, tj. co do částky 8,- Kč, zatímco pokud jde o přirážku k jízdnému, tj., co se týká částky 200,- Kč, její návrh zamítl. Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného pak soud odůvodnil poukazem na ustanovení §760 občanského zákoníku a §37 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Ohledně přirážky k jízdnému soud pak žalobu zamítl z důvodů právních. V době, kdy vedlejší účastník cestoval bez platné jízdenky (dne 18. 1. 1998), neexistoval totiž dle názoru okresního soudu žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou povinnost upravil. Vyhláška č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §18 odst. 2 sice umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200.-Kč, tato vyhláška však byla vydána podle §4 odst. 2 a §29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, a podle §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., přičemž zákon č. 51/1964 Sb., na jehož základě byla uvedená vyhláška vydána, byl účinný od 1. 4. 1964 do 1. 1. 1995 (k tomuto datu byl zrušen zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách), a nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. 6. 1951, bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., jenž byl pak ke dni 1. 8. 1994 zrušen zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Zákon č. 111/1994 Sb., stejně jako zákon č. 266/1994 Sb. (účinný ode dne 1. 1. 1995), v předmětné době (tj. dne 18. 1. 1998) neobsahovaly ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovala žádat přirážku k jízdnému. Teprve novelou zákona č. 111/1994 Sb., provedenou zákonem č. 304/1997 Sb. s účinností ode dne 1. 4. 1998 byla v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč. Okresní soud v této souvislosti poznamenává, že tato úprava se vztahuje toliko na silniční dopravu, přičemž v zákoně č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tato úprava dosud obsažena není, pročež v rámci takové přepravy pak povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána. Na základě uvedené rekapitulace právního stavu dospěl okresní soud k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky k jízdnému možno použít ani ustanovení §772 občanského zákoníku, neboť toto výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv a povinností, které, byť v obecnější rovině, již občanský zákoník zná. Občanský zákoník však v předmětné době takovou úpravu neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému nelze dle okresního soudu dovodit ani interpretací ze samotného práva požadovat zaplacení jízdného. Jakkoli je právo na přirážku k jízdnému občanskoprávní sankcí za nesplnění povinnosti, jež je veřejností, a to i právnickou, považována za samozřejmost, podle názoru okresního soudu to neznamená, že její existenci lze dovodit bez zákonného podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru spatřuje okresní soud i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala existence prováděcích předpisů k §772 občanského zákoníku, jevila by se pak novela silničního zákona provedená zákonem č. 304/1997 Sb. zcela nadbytečnou. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. K argumentům stěžovatelky, dle níž předmětná vyhláška ke dni 18. 1. 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou v souladu s §772 občanského zákoníku, a k jejímu poukazu na závaznost pravidel silničního provozu, obsažených toliko ve vyhlášce, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal v plném rozsahu na rozhodovací důvody soudu I. stupně. Zvláště zdůraznil skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem na jízdné a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou proto relevantní, a dále nepřípadnost argumentace analogií s pravidly silničního provozu z pohledu rozhodovaného konkrétního případu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že v předmětné době, tj. dne 18. 1. 1998, byla vyhláška č. 127/1964 Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vychází přitom ze skutečnosti, že ve zrušovacích ustanoveních zákona č. 266/1994 Sb. tato vyhláška uvedena není, ačkoli v §67 tohoto zákona bylo zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě zmocnění, uvedených původně v zákoně č. 51/1964 Sb., o dráhách, a v zákoně č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na ustanovení §70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, vyžaduje i výslovnou derogaci k jeho provedení vydaných podzákonných předpisů. Dle přesvědčení stěžovatelky je zánik platnosti i podzákonného právního předpisu nutně spjat s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili s výslovnou derogací. Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje stěžovatelka i doslovným zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro silniční dopravu osob, jejíž účinnost nastala dnem 1. 10. 1999 a jež v §30 odst. 1 výslovně počítá nadále s účinností vyhlášky č. 127/1964 Sb., a to s tou změnou, že od 1. 10. 1999 se ustanovení této vyhlášky již nepoužijí pro městskou autobusovou dopravu. Z uvedeného ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že po datu 1. 10. 1999 lze ustanovení vyhlášky č. 127/1964 Sb. použít na ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy. Nadto stěžovatelka zastává názor, dle něhož vyhlášku č. 127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení §772 občanského zákoníku považovat za podzákonný právní předpis, provádějící příslušná ustanovení občanského zákoníku, konkrétně pak ustanovení §760 a násl., upravující smlouvu o přepravě, což ostatně plyne i z úvodní věty předmětné vyhlášky (nikoli z její preambule, jak uvádí stěžovatelka - viz čl. 38 Legislativních pravidel vlády, přijatých usnesením vlády ze dne 19. 3. 1998, č. 188). V této souvislosti je stěžovatelkou poukazováno rovněž na ustanovení §879a občanského zákoníku, jímž byla pravomoc k vydání příslušného právního předpisu delegována s odkazem na ustanovení §17 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na ministerstvo dopravy a spojů. V ústavní stížnosti se dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní vztah vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty. Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný případ spatřuje stěžovatelka v §37 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož podmínky, za nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní dopravě, stanoví přepravní řády. Tímto pak dle §772 občanského zákoníku je vyhláška č. 127/1964 Sb. V této souvislosti je v ústavní stížnosti poukazováno i na obsahem shodný právní názor, jenž v obdobných případech zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci vedené pod sp. zn. 53 Co 483/99). Provozování veřejné dopravy považuje stěžovatelka za formu realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému pak dle jejího přesvědčení formou ochrany proti těm, kteří by její majetek chtěli užívat bezplatně. Z pohledu ústavněprávního stěžovatelka namítá zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok, čímž jí protiústavním zásahem znemožnily ochranu výkonu vlastnického práva. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Okresní soud ve Vyškově, jako účastník řízení, ve svém vyjádření z 15. 1. 2002 zcela odkázal na své rozhodnutí, jež bylo potvrzeno soudem II. stupně. Vedlejší účastník M. L. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp.zn. 6 C 320/99, Ústavní soud zjistil, že tento soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 2. 7. 1999, čj. 6 C 320/99-18, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 8,- Kč a dále zamítl návrh stěžovatelky na zaplacení částky 200,- Kč. Následné odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v kauze obdobného charakteru a totožného stěžovatele bylo dne 1. 11. 2001 rozhodnuto vyhovujícím nálezem ve věci sp.zn. III. ÚS 274/2001. Vzhledem k tomu, že v této kauze vystupoval pouze jiný vedlejší účastník a ostatní podstatné okolnosti případu jsou totožné s případem stěžovatelky, odkazuje v podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení drážního zákona, právní úprava silniční dopravy, občanského zákoníku a hospodářského zákoníku. Dle úvodní věty vyhlášky č. 127/1964 Sb. byla tato vydána na základě §4 odst. 2 a §29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1964. Ustanovením §50 vyhlášky č. 175/2000 Sb. byla vyhláška č. 127/1964 Sb. s účinností ode dne 1. 7. 2000 zrušena. Dle §4 odst. 2 a §29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu §2 odst. 1 a 2 dráhami podle tohoto zákona jsou železnice, tramvajové, trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy městské a dráhy zvláštního určení. Zákon č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. 1. 1995 zrušen ustanovením §67 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Dle ustanovení §37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 18. 1. 1998, dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem. Dle §7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, podrobnější podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci, stanoví přepravní řády, které vydá ministerstvo dopravy, přičemž přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. 7. 1951, bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno ustanovením §58 zákona č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Dle §57 odst. 1 ve spojení s §14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální Ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž dle §14 odst. 2 mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení poruchy v dopravě peněžitou částku, jejíž výši stanoví přepravní řád až do 500,- Kč. Zákon č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. 8. 1994 zrušen ustanovením §42 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Zákon č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 18. 1. 1998) neobsahoval ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovalo žádat přirážku k jízdnému. Novelou zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, provedenou zákonem č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. 4. 1998 byla v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. 1. 1992 zrušen ustanovením §772 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 18. 1. 1998, dle §772 občanského zákoníku podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy měly stanovit zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Dle §879a občanského zákoníku je pak oprávnění ministerstev k vydání prováděcích předpisů určeno jejich příslušnosti, jež je stanovena zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedeného vyplývá, že ke dni 18. 1. 1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhlášky č. 127/1964 Sb. považovat ustanovení §772 občanského zákoníku. Za normu odkazující, jež na vyhlášku č. 127/1964 Sb. v předmětné době odkazovala, lze pak považovat §37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 18. 1. 1998, dle něhož dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem. Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem obecných soudů, že ke dni 18. 1. 1998 neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného právního předpisu, jakým byla vyhláška č. 127/1964 Sb., neboť k výše uvedenému datu byla tato vyhláška platná a účinná a to až do dne 1. 7. 2000, kdy byla výslovně zrušena vyhláškou č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu. Na základě jejího ustanovení §18 odst. 2 byl dopravce oprávněn od cestujícího, který se nemůže na vyzvání prokázat platnou jízdenkou, vyžadovat zaplacení jízdného a dále částky 200,- Kč. Tím, že obecné soudy uvedené skutečnosti nezohlednily, nedostály všem ústavním kautelám, jež je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitly se v rozporu s požadavkem vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucím z čl. 1 Ústavy ČR, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001, čj. 44 Co 831/99-33, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 7. 1999, čj. 6 C 320/99-18, dle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) citovaného zákona, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. února 2002