ECLI:CZ:US:2002:4.US.303.01
sp. zn. IV. ÚS 303/01
Usnesení
IV. ÚS 303/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. V.P., zastoupeného JUDr. E.N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2001, čj. 10 Ca 8/2001-18, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 14. 12. 2000, čj. 4285/140/2000, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 29. 2. 2000, čj. 18708/00/097960, kterým byla vyměřena daň z převodu nemovitosti ve výši 153. 590 ,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že do současné doby mu jako správci konkurzní podstaty nebylo doručeno rozhodnutí o vkladu vlastnického práva kupní smlouvy, která zakládala skutečnost pro vyměření daně. Řízení o vkladu do katastru nemovitostí přitom nekončí rozhodnutím o vkladu, ale jeho doručením účastníkům řízení. Vzhledem k tomu, že vklad vlastnického práva byl povolen dne 31. 10. 1997 s právními účinky vkladu dnem 23. 10. 1997, mělo být řízení o vkladu vlastnického práva po prohlášení konkurzu (7. 11. 1997) dle ust. §14 zák. č. 328/1991 Sb. přerušeno, a daň tak nebylo možné vyměřit.
Dále namítá, že nebyl správcem daně v průběhu daňového řízení kontaktován, nebyla mu doručena žádost o vyhotovení znaleckého posudku a nebyl seznámen s pomůckami, které byly pro stanovení daně použity.
Je přesvědčen, že daň byla vyměřena nesprávnému daňovému subjektu, kterým po prohlášení konkurzu není ZD P., ale je jím správce konkurzní podstaty. V této souvislosti poukazuje na judikaturou řešenou otázku procesního nástupnictví v řízení před soudem a katastrálním úřadem, dle které by se mělo posuzovat i řízení podle zákona o správě daní a poplatků. Namítá i nepřiměřenou výši vyměřené daně.
Dále připomíná i faktickou nevykonatelnost vyměřené daně, a to s ohledem ust. §22 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., které neumožňuje v rámci konkurzního řízení úspěšně uplatnit pohledávku přihlášenou po uplynutí dvou měsíců po konání prvního přezkumného jednání. To v daném případě evidentně proběhlo 31. 5. 1999, takže rozhodnutí správce daně bylo vydáno po uplynutí této lhůty. Stěžovatel je přesvědčen, že by neměla být vydávána rozhodnutí, která v době vydání zakládají nezákonný stav, za který právě nevymahatelnost vyměřené pohledávky považuje.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a dále zdůraznil, že námitka ohledně výše daně nebyla uplatněna v žalobě.
FŘ, jako vedlejší účastník, rovněž uvedlo obdobné argumenty jako ve svém rozhodnutí a upozornilo, že stěžovatel v průběhu daňového řízení ani v žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí námitku ohledně doručování písemností neuplatnil.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 8/2001, Ústavní soud zjistil, že kupní smlouvou ze dne 8. 10. 1997 (s dodatkem ze dne 17. 10. 1997) ZD P. prodalo předmětné nemovitosti ve smlouvě označeným osobám. Vklad vlastnického práva do katastrálního úřadu byl proveden na podkladě rozhodnutí ze dne 31. 10. 1997 s účinky vkladu dnem 23. 10. 1997. Protože k daňovému přiznání podanému dne 10. 11. 1997 nebyl přiložen znalecký posudek o ceně převáděné nemovitosti, zpracovaný podle oceňovacího předpisu platného ke dne nabytí nemovitosti (vyhl. č. 178/1994 Sb.), byla po dvou marných výzvách k dodání platného znaleckého posudku vyměřena daň podle pomůcek, tj. podle uvedené vyhlášky o oceňování nemovitostí [dle ust. §10 odst.1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. je základem daně z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná]. Odvolání, podané správcem konkurzní podstaty (stěžovatelem), bylo finančním ředitelstvím zamítnuto s odůvodněním, že v případě stanovení daně podle pomůcek, kdy bylo v souladu s ust. §50 odst. 5 zák .č. 337/1992 Sb., posuzováno, zda byly dodrženy podmínky pro tento způsob stanovení daně, byla shledána oprávněnost tohoto postupu, přičemž stěžovatelem nebylo zpochybňováno, že potřebný znalecký posudek skutečně nebyl dodán.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí k žalobním námitkám (pozn. totožným jako v ústavní stížnosti), týkajícím se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ohledně rozhodnutí o vkladu do katastru nemovitosti, uvedl, že právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti nastaly dnem podání návrhu, tj. 23. 10. 1997, zatímco konkurz na majetek převodce byl prohlášen až 7. 11. 1997. Nebylo proto pochyb, že k úplatnému přechodu vlastnického práva, a tedy i k vzniku daňové povinnosti prodávajícího, došlo před prohlášením konkurzu. K námitce, že rozhodnutí o povolení vkladu je nepravomocné, neboť nebylo doručeno správci konkurzní podstaty, a proto nemohla být vyměřena daň, krajský soud uvedl, že dle §5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., lze rozhodnutí, kterým se povoluje vklad do katastru, provést zápisem do spisu, tedy bez toho, aby se vyhotovovalo a doručovalo účastníkům, kterým navíc správce konkurzní podstaty ani nebyl.
K námitce týkající se subjektu, kterému měla správně být vyměřena daň, soud uvedl, že zák. č.357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí stanoví v ust. §8 odst. 1 písm. a), že plátcem této daně je převodce (prodávající). Správci konkurzní podstaty jsou uváděni v ust. §7 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v demonstrativním výčtu tzv. třetích osob, které se spolu se správcem daně a daňovými subjekty zúčastňují daňového řízení. Není proto sporu, že se jedná o osoby odlišné jak od daňových poplatníků, tak od správců daně (§6 zák. č. 337/1992 Sb.). Pokud správce daně vyměřil daň ZD P., a rozhodnutí doručoval správci konkurzní podstaty, jednalo se o postup, který je v souladu s uvedenými ustanoveními i s ust. §17 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., podle nějž se rozhodnutí určené právnickým osobám doručuje jak daňovému subjektu, na nějž byl prohlášen konkurz, tak i správci konkurzní podstaty.
Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, dle níž je uvedené rozhodnutí v rozporu se zákonem o konkurzu a vyrovnání, protože správce daně vyměřenou daňovou pohledávku neuplatnil ve lhůtě stanovené v ust. §22 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., neboť skutečnost, zda bude ještě možno přihlásit pohledávku do konkurzního řízení, je bez vlivu na povinnost správce daně daň z převodu nemovitosti na základě daňového přiznání, podle výsledků vyměřovacího řízení, vypočítat a platebním výměrem vyměřit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecného soudu, kdy stěžovatel v podstatě uvádí tytéž argumenty, se kterými se jak správní orgány, tak i soud, již vypořádal a své rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnil, neboť uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy ve věci aplikoval. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud přezkoumal žalobu stěžovatele podle ust. §249 o.s.ř., tj. v mezích daných uplatněnými žalobními důvody, přičemž jeho závěry ohledně platnosti vkladu vlastnického práva, ukončení řízení u katastru nemovitostí, vzniku daňové povinnosti povinného daňového subjektu, kterému měla být daňová povinnost vyměřena, a vazby daňového řízení na řízení konkurzní odpovídají platným právním předpisům a nelze je považovat za protiústavní. V této souvislosti Ústavní soud nepovažuje za nutné se k nim opakovaně vyjadřovat a odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Námitkami stěžovatele, týkající se výše daně a skutečnosti, že mu údajně nebyly doručeny výzvy k dodání znaleckého posudku a nebyl seznámen s pomůckami, na základě kterých došlo ke stanovení daňové povinnosti, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jak ověřil z připojeného spisu, tyto námitky nebyly uplatněny v předchozím řízení a dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatel nerozporoval důvod, pro který bylo přistoupeno k vyměření daně podle pomůcek, tj. skutečnost, že nebyl dodán platný znalecký posudek. Ze spisu je přitom zřejmé, že znalecký posudek nebyl dodán spolu s daňovým přiznáním, k první výzvě daně byl dodán posudek neplatný a na další výzvu k dodání posudku platného ke dni převodu nemovitosti nebylo reagováno. Správce daně proto vyměřil daň podle pomůcek, a to tak, že vycházel z předloženého posudku zpracovaného ke dni 24. 6. 1991 dle vyhl. 182/1988 Sb., a přepočítal cenu nemovitosti podle vyhl. č. 178/1994 Sb., platné ke dni převodu nemovitosti.
K námitce týkající se nevymahatelnosti pohledávky z důvodů jejího včasného neuplatnění v konkurzním řízení, Ústavní soud, aniž by se vyjadřoval k její opodstatněnosti, obdobně jako předchozí orgány uvádí, že předmětem řízení předcházejícímu ústavní stížností napadenému rozhodnutí není uplatnění pohledávky v konkurzním řízení, ale přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, kterým byla vyměřena daňová povinnost. Ve splnění zákonné povinností správce daně příslušnou daň vyměřit nelze spatřovat nezákonnost. Pokud je stěžovatel přesvědčen o nadbytečnosti takového "nevymahatelného" rozhodnutí, mělo by se mu jevit i nadbytečným prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhat zrušení napadeného rozhodnutí, neboť toto by mohlo vést jen k novému projednání věci se stejným výsledkem, tj opětovným vyměřením daně z nemovitosti podle ceny nemovitosti stanovené dle vyhl. č. 178/1994 Sb., aniž by mohlo být v tomto řízení zkoumáno, zda předmětná daň je vymahatelná s ohledem na prohlášení konkurzu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu