ECLI:CZ:US:2002:4.US.31.01
sp. zn. IV. ÚS 31/01
Usnesení
IV. ÚS 31/01
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného JUDr. S.K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, čj. 7 To 395/2000 - 817, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2000, čj. 7 T 189/99-802, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel spatřuje rozpor mezi tvrzením uvedeným ve výrokové části v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu ("..různým způsobem si obstaral tisky a prvotisky z majetku MZA...") a tvrzením uvedeném v jeho odůvodnění ("..obžaloba nekladla obžalovanému za vinu, to že by vědomě od L.D. kupoval kradené knihy,.. Obžalovaný byl postaven před soud proto, že knihy, o jejichž původu mu nebylo nic známo, vyvážel do Rakouské republiky..., ačkoli vývoz těchto starých tisků a prvotisků je zakázán zákonem č. 343/1992 Sb., o archivnictví,") a považuje toto rozhodnutí za vnitřně rozporné.
Stěžovatel dále tvrdí, že nevěděl, jakým způsobem svědek D. knihy sehnal. Pracovníci MZA uvedli, že stěžovatele neznají a svědek D. ve své výpovědi uvedl, že neřekl, jaké knihy stěžovateli předává. Tyto důkazy svědčící ve stěžovatelův prospěch obecné soudy údajně nevyvrátily.
Obecné soudy se rovněž nezabývaly skutečností, že stěžovatel jako pracovník podniku SS byl několikrát svědkem toho, že ze zámku v L. byly dovezeny staré tisky a následně zničeny, přičemž zákon o archivnictví platí i pro tento podnik. Zároveň stěžovatel uvádí, že při případném pokusu o záchranu některých z nich by mohl být obviněn z krádeže. Stěžovatel rovněž ví o organizacích, které vyhazují či znehodnocují staré knihy, a klade si otázku, zda způsobí větší škodu ten, kdo kulturní bohatství zničí či ten, kdo je prodá. Stěžovatel se dále odvolává na nepřehlednou právní situaci v polovině 90. let a tvrdí, že se v právní úpravě týkající se jeho věci neorientoval. Stěžovatel považuje také za nutné zvážit, nakolik se na jeho vině podílí MZA, když zpochybňuje tvrzení jeho pracovníků, že archiv neměl možnost staré tisky a prvotisky řádně evidovat a uložit a upozorňuje na to, že výběr zaměstnanců spadá do výhradní kompetence archivu. Nelze pominout ani test provedený redaktory televize půl roku po odhalení činnosti L.D., kdy tito redaktoři vynesli z archivu hodnotné staré tisky a celou akci ještě nafilmovali.
Prověření těchto části obhajoby by dle stěžovatelova mínění mělo vliv na rozhodování o trestech, které mu byly uloženy.
Pro stanovení výše škody použily obecné soudy znalecký posudek a výpovědi svědků o hodnotě odcizených knih. V trestním řízení však nebylo zjištěno, kolik knih, které stěžovatel prodal, bylo vráceno či zda dokonce nebyly vráceny všechny tyto knihy. Zaměstnanci MZA mluví o odcizených knihách a stěžovatel uvádí, že žádnou knihu z archivu neodcizil ani si ji nijak neopatřil.
Stěžovatel vytýká městskému soudu, že zcela nesprávně hodnotil částku 85.000,-, kterou měl získat prodejem knih, neboť na jejich nákup musel vynaložit vlastní prostředky, a když sám navíc uhradil škodu v dohodnuté výši, utrpěl ztrátu ve výši nejméně 125.000,- Kč. Dále uvádí, že tento soud podcenil jeho chování, když sám vydal předmětné knihy orgánům činným v trestním řízení, aktivně napomáhal jejich vrácení ze zahraničí a rovněž uhradil vzniklou škodu.
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatel vyslovuje pochybnosti nad závěrem obecných soudů, že podstatně ohrozil obecný zájem a způsobil značnou škodu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. 7 T 189/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 6. 2000, čj. 7 T 189/99-802, uznán vinným trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou dle ustanovení §124 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let a s omezením spočívajícím v povinnosti zdržet se po tuto dobu jakéhokoli disponování, zejména obchodování, se starými tisky a prvotisky. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci 85.000,- a peněžitý trest ve výši 70.000,- Kč. Dne 2. 11. 2000 byl tento rozsudek potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně, čj. 7 To 395/2000 - 817.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem týkajícím se údajně rozporných tvrzení ve výrokové části a v odůvodnění rozhodnutí městského soudu. Větu "..poté, co si různým způsobem obstaral staré tisky a prvotisky.." rozhodně nelze považovat za popis chování, kterým byla naplněna skutková podstata trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou dle ustanovení §124 trestního zákona, ale za bližší určení toho, jak a kdy se předmětné věci dostaly do stěžovatelova držení.
Stěžovatelovo tvrzení, že nevěděl o tom, jakým způsobem svědek D. předmětné knihy sehnal, nemá jakýkoliv vliv na posouzení jeho následné trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen.
Závěry soudu ohledně toho, že stěžovatel musel znát charakter a alespoň přibližnou hodnotu knih, které získal od svědka D., jsou jasně a zcela dostatečně v rozhodnutí městského soudu odůvodněny a stěžovatelův argument, že mu svědek D. nesdělil, jaké knihy mu předává, je tudíž irelevantní. Irelevantní pro řízení ve stěžovatelově věci jsou rovněž argumenty týkající se jeho zkušeností ze zaměstnání v podniku SS. Pokud mu bylo známo, že tento podnik nebo kdokoli jiný porušuje ustanovení zákona o archivnictví nebo jiného právního předpisu, měl o tomto chování informovat příslušné orgány státní správy či samosprávy.
Okolnosti, za kterých byly předmětné knihy odcizeny z MZA, ani to, za jak dlouhou dobu byla jejich ztráta zjištěna, a ani test provedený redaktory televize, nejsou předmětem řízení ve stěžovatelově věci a rozhodně nelze tvrdit, že by se na jeho vině MZA jakkoli podílel. Stěžovatelovo tvrzení, že si žádnou knihu pocházející z MZA neopatřil, se nezakládá na pravdě.
Skutečnosti, nakolik stěžovatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení na vyšetřování, případně nakolik se podílel na vrácení předmětných knih či na uhrazení způsobené škody, mohly mít, a jak vyplývá z odůvodnění rozsudku městského osudu také měly, vliv na výši a druh uložených trestů. Stěžovatel byl v důsledku své trestné činnosti ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání až pěti let a vzhledem k okolnostem jeho případu a závažnosti jeho trestné činnosti nelze tvrdit, že by uložený trest byl nepřiměřený.
Ze spisového materiálu i z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že částka 85.000,- představuje částku, kterou stěžovatel získal svojí trestnou činností, a trest propadnutí věci byl tedy uložen v souladu s ustanovením §55 odst. 1 písm. c) trestního zákona.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu