ECLI:CZ:US:2002:4.US.31.02
sp. zn. IV. ÚS 31/02
Usnesení
IV. ÚS 31/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) R. P., a 2) D. N., obou zastoupených JUDr. Š. R., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1430/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 16 Co 5/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. 10 C 68/94, ve výroku vztahujícím se k návrhu stěžovatelek jakožto žalobkyním určil, že R. P. a J.P. se stali vlastníky dílu C 1 pozemku parc. č. 2151 v kat. úz. H., a dále zamítl návrh požadující určení, že ve vztahu k této nemovitosti uzavřená kupní smlouva je platná. Vyšel ze zjištění, že uvedení vlastníci nabyli vlastnického práva k dotčené nemovitosti na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1950, ačkoliv zápis změn vlastníka však následně v pozemkových knihách nebyl proveden. Označený pozemek užívá a drží žalovaný, takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, který jej odmítá stěžovatelkám vydat, z čehož soud I. stupně dovodil naléhavý právní zájem stěžovatelek na požadovaném určení.
Na základě podaného odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 112/95, v dané věci tak, že shora citovaný určovací výrok změnil a žalobu zamítl poté, co vyslovil právní názor spočívající v konstatování, že pokud nedošlo k intabulaci zmíněné smlouvy, nemůže být žalobní návrh důvodný.
K podanému dovolání Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená před 1. 1. 1951, čili před účinností zákona č. 141/1950 Sb., stran níž nebyl zápis do pozemkové knihy proveden (tedy i smlouva na jejímž základě se stěžovatelky domáhali předmětného určovacího výroku), se stala účinnou i bez tohoto zápisu dnem 1. 1. 1951. V této souvislosti též poukázal na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 166/1995 Sb. V návaznosti na uvedené rozsudkem ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1531/97, 24 Cdo 1488/98, konstatované rozhodnutí odvolacího soudu - pokud jim bylo rozhodováno o určení vlastnictví - zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud po následném projednání věci zamítl svým rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 16 Co 5/99, návrh stěžovatelek, aby bylo určeno, že R. P. a J. P. se stali k 1. 1. 1951 podle smlouvy trhové z 1. 1. 1950 vlastníky dílu C 1 pozemku parc. č. 2151 v kat. úz. H. (tuto změnu svého původního žalobního petitu učinily v odvolacím řízení poté, co byly soudem vyzvány k upřesnění, ke kterému časovému okamžiku se má požadované určení upínat). Tentokráte dospěl soud II. stupně při svém rozhodování - kromě ostatních rozhodovacích důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby - k závěru o absenci naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelek s ohledem na to, že jimi požadované rozhodnutí by pro ně bylo samo o sobě právně bezvýznamné, na čemž (jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí) nic nemění ani okolnost, že na právním závěru v něm obsaženém by se mohly odvíjet hmotněprávní možnosti uplatňování vlastnického nároku, když v žalobním žádání stěžovatelek považoval za rozhodný k posouzení důvodnosti jejich určovacímu návrhu okamžik, ke kterému právně významnému časovému okamžiku se má požadované určení vztahovat.
Konečně rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1430/2001, zamítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelek do naposledy konstatovaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu ke sporné otázce naléhavého právního zájmu na citovaném určení Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatelkami požadované určení neřeší jejich existující právní vztah ke spornému pozemku, a svou povahou je předběžnou otázkou ve vztahu k jiným právním otázkám. Předpokladem provedení změny zápisu v katastru nemovitostí by mohlo být toliko rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno jejich vlastnictví ke spornému pozemku s uvedením rozsahu, v jakém ta která z nich pozemek vlastní, a to po předchozím zjištění, zda prvá stěžovatelka a její manžel J. P. byli ke dni smrti J.a P.a vlastníky sporného pozemku a v jakém rozsahu jej každý z nich vlastnil, a po dodatečném projednání dědictví po zemřelém J. P. ohledně tohoto pozemku.
Proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelek, kterou se domáhají zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jim byla postupem a rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci odňata možnost uplatnit vlastnické právo k nemovitosti, aniž by ve světle ústavněprávní argumentace uvedly konkrétní ústavně zaručená základní práva, jejichž dotčení v uvedeném směru spatřují. Z celkového kontextu jejich podání je zřejmé, že patrně mají na mysli zásah do jejich práva vlastnit majetek a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto práv mělo dojít dle jejich názoru zejména tím, že obecné soudy učinily nesprávný závěr o nedostatku jejich naléhavého právního zájmu na určení, že R. P. (prvá stěžovatelka) a J. P. (právní předchůdce druhé stěžovatelky) se stali vlastníky blíže označené a popsané nemovitosti, a to na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1950, pročež není rozhodná skutečnost, že nebyli jako vlastníci zapsáni v evidenci nemovitostí. J. P. zemřel 30. 7. 1992 bez zanechání závěti a jeho výlučným dědicem je druhá stěžovatelka. Pokud je tedy v rozsudku Nejvyššího soudu ČR uvedeno, že předpokladem provedení změny zápisu v katastru nemovitostí by bylo pouze rozhodnutí o určení vlastnictví s vymezením rozsahu podílu, a to po dodatečném projednání dědictví po zemřelém J. P., nelze se s tímto tvrzením ztotožnit, neboť - jak uvádějí stěžovatelky - jejich zájem na určení, že se J. P. a R. P. stali vlastníky dotčené nemovitosti je velmi naléhavý, když bez tohoto určení je jejich právní postavení zcela nejisté a jejich vlastnické právo je tímto výrazně ohroženo, neboť od tohoto zápisu se odvíjejí jejich veškeré další nároky. Poukazují na to, že změna zápisu ze zemřelého J. P. se může provést až na základě dodatečného projednání dědictví, avšak tomuto projednání musí předcházet prvotní zápis, jehož předpokladem je pravomocný rozsudek o určení práva.
Jak již opakovaně Ústavní soud vyjádřil ve svých rozhodnutích, je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), není těmto soudům nadřízen ve smyslu další soudní instance a nepřísluší mu atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich rozhodovací činností, to ovšem potud, pokud jejich rozhodováním nebyly dotčeny ústavně zaručené základní práva a svobody. Vědom si toho svého ústavněprávního postavení, postupoval Ústavní soud v těchto intencích i při přezkoumávání projednávané věci a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak se z obsahu ústavní stížnosti podává, stěžovatelky se neztotožňují se závěry obecných soudů a podstatou jejich námitek je tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu na určení, že R. P. a J. P. se stali k 1. 1. 1951 podle smlouvy trhové z 8. 7. 1950 vlastníky dílu C 1 pozemku parc. č. 2151 v kat. úz. H. Jak je patrno ze souvislostí projednávané věci, nelze závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích upřít důvodnosti, neboť změny zápisu v katastru nemovitostí ve vztahu k dotčené nemovitosti by bylo možno dosáhnout pouze tehdy, pokud by došlo k dodatečnému projednání dědictví k tomuto majetku (který nebyl v řízení o dědictví projednáván), k čemuž je dán naléhavý právní zájem stěžovatelek pouze v případě, pokud by bylo požadováno určení vlastnického práva R. P. a J. P. ke sporné nemovitosti ke dni smrti zůstavitele (tj. 30. 7. 1992), v daném případě zemřelého J. P., a to za současného určení rozsahu tohoto vlastnického práva ve vztahu ke každému ze jmenovaných. Takto postavený výrok by mohl být právním základem následných kroků směřujících k dodatečnému projednání dědictví a eventuálnímu zápisu vlastnického práva stěžovatelek do katastru nemovitostí, jak také naznačuje odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Požadují-li totiž stěžovatelky určení vlastnictví shora uvedených subjektů k označené nemovitosti ke dni 1. 1. 1951, není jejich naléhavý právní zájem na tomto určení dán z toho důvodu, že takovéto určení by se neprojevilo v jejich právním postavení v relaci k jejich právnímu zájmu. (Uvedené však nemění nic na tom, že fakt, že se 1. stěžovatelka a J. P. k uvedenému datu stali vlastníky nemovitostí na základě trhové smlouvy ze dne 8. 7. 1950, je s ohledem na závěry vyslovené Ústavním soudem v jeho nálezu, uveřejněném pod č. 166/1995 Sb., nesporný.)
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v dané věci neshledal namítané porušení ústavních práv stěžovatelek ze strany obecných soudů, pročež mu nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu