ECLI:CZ:US:2002:4.US.315.01
sp. zn. IV. ÚS 315/01
Usnesení
IV. ÚS 315/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti společnosti I., právně zastoupené JUDr. S.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a V.R., V.R., M.P. a M.P., zastoupených JUDr. P.Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, v části, v níž byl stěžovatel, mající v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, zavázán uhradit žalobci V.R. 80.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastník 1)"], žalobkyni V.R. 100.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastnice 2)"], žalobkyni M.P. 350.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastnice 3)"] a žalobci M.P. 250.000,- Kč [dále jen "vedlejší účastník 4)"], a to z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ve zbývající části, jíž bylo uloženo zaplatit druhému žalovanému B.T. a třetí žalované B.T. uvedené částky v citovaném rozsahu společně a nerozdílně se stěžovatelem, vrchní soud označený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že návrh směřující proti druhému a třetímu žalovanému, jakožto statutárním orgánům stěžovatele, pro nedostatek jejich pasivní věcné legitimace, zamítl.
Jak patrno z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 82/99, souzená věc spočívá na následujících skutkových a právních zjištěních. Vedlejší účastnice 3) spolu s vedlejším účastníkem 4) podali u označeného soudu dne 1. 6. 1999 žalobu na ochranu osobnosti, v níž uvedli, že dne 10. 10. 1997 kolem 10. 35 hod. v O., P.P. a R.B., jako zaměstnanci stěžovatele, po provedené práci na střeše 13-ti podlažního domu č. 155, aniž provedli jakékoliv zajištění místa dopadu, shodili ze střechy domu do prostoru chodníku před hlavní vchod ocelový závěsný nosník o délce asi 6m a váze asi 80 kg, který přímo dopadl na skupinku zde procházejících chodců a zcela zdemoloval dětský kočárek, v němž se nacházel V.P., syn těchto vedlejších účastníků, který na místě zemřel. Vedlejší účastníce 3) utrpěla navíc blíže specifikované zranění, stejně jakož i její matka, vedlejší účastníce 2). K důkazu sloužícímu k prokázání tvrzených skutečností odkázali na trestní spis, sp. zn. 3 T 17/98, vedený u téhož soudu. Dle jejich přesvědčení jednání zaměstnanců stěžovatele, za které v souladu s ustanovením §420 občanského zákoníku tento odpovídá, došlo k intenzivnímu zásahu do jejich práva na ochranu soukromí, které zahrnuje taktéž rodinný život a u vedlejší účastníce 3) i k intenzivní-mu zásahu do jejího práva na ochranu zdraví, kterážto práva jsou garantována a chráněna nejen občanským zákoníkem, ale i normami ústavního pořádku. Právo na ochranu soukromí, resp. rodinného života, dle jejich mínění jednoznačně zahrnuje také právo fyzických osob vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi, zejména v citové oblasti, přičemž protiprávním zásahem (za který stěžovatel odpovídá) bylo uvedené právo flagrantně porušeno, a to v dané věci zásahem značné intenzity, když oba ztratili svého syna. Trauma, které jim takto vzniklo, jak lze předpokládat, bude prakticky neodstranitelné z jejich citového života, který v důsledku zmíněné události již nikdy nebude zcela normální, přičemž lze mít důvodně za to, že náprava těchto následků dle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku by byla nedostačující. Z tohoto důvodu se proto domáhali přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích dle odstavce 2 citovaného ustanovení. Vedlejší účastníci 1) a 2) jakožto prarodiče V.P., z nichž vedlejší účastnice 2) je navíc v důsledku předmětné události invalidní, podali u téhož soudu ze shodných důvodů proti stěžovateli rovněž žalobu na ochranu osobnosti. Jejich návrh, vedený pod sp. zn. 23 C 59/99, pro skutkovou souvislost a tentýž okruh účastníků (v postavení žalovaných), krajský soud spojil s věcí vedlejších účastníků 3) a 4) a tyto spojené návrhy dále vedl pod sp. zn. 23 C 82/99.
Po provedeném řízení dospěl nalézací soud k závěru, v němž přisvědčil vedlejším účastníkům v tom, že jednáním zaměstnanců stěžovatele, kteří tímto jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 2 trestního zákona (jak zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 T 17/98), došlo k neoprávněnému zásahu do práva vedlejších účastníků na ochranu osobnosti. Ztotožnil se s nimi i v tom, že za tento neoprávněný zásah odpovídá stěžovatel, s ohledem na ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam, a v jeho důsledku došlo konkrétně k zásahu do práva na soukromí, jakožto jednoho z dílčích osobnostních práv fyzické osoby, zakotveného nejen v občanském zákoníku, nýbrž i čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (obdobně i čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jak konstatoval krajský soud, z těchto ustanovení je možno dovodit, že právo na soukromí se neomezuje toliko na svobodné rozhodování fyzické osoby o zpřístupňování skutečností týkajících se jejího soukromí jiným osobám a na ochranu proti neoprávněným zásahům do tohoto oprávnění fyzické osoby. Připomněl rozhodnutí Evropské komise, jakož i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, týkající se interpretace a aplikace čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zdůrazňující myšlenku, dle níž respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, když součástí soukromého života je též život rodinný, zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, zejména vztahy sociální a morální, přičemž na podporu tohoto stanoviska odkázal i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 517/99, ze dne 1. 3. 2000. Poukázal na to, že rodinný život zahrnuje kromě jiného vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (dětmi, rodiči, prarodiči) bez ohledu na skutečnost, zda spolu trvale žijí či nikoliv a protiprávní narušení těchto rodinných vztahů představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby. V souzené věci tento zásah představovaný smrtí dítěte a vnuka shledal mimořádně významným, velice hlubokým a nereparovatelným. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastníci tvoří plně fungující rodinu s dobře vyvinutými sociálními a citovými vazbami, bez jakýchkoliv patologických rysů. Nečekaná, tragická a kýmkoliv z nich nezaviněná smrt ani ne ročního dítěte zcela zásadním způsobem do jejich života zasáhla a nenávratně zpřetrhala dosavadní silné citové vazby, v důsledku čehož vedlejší účastníci pozbyli možnosti realizovat a dále rozvíjet rodinný život se svým synem a vnukem a jsou o vztah k dítěti, nejbližšímu rodinnému příslušníku, ochuzeni, z čehož je evidentní, že žádná forma morálního zadostiučinění dle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku by nepostačovala k tomu, aby byla přiměřeně vyvážena a zmírněna nastalá nemajetková újma na straně všech vedlejších účastníků, jejichž právo na ochranu osobnosti bylo porušeno takto zjištěným zásahem s neodstranitelnými následky. Přiznání konkrétních částek jednotlivým vedlejším účastníkům, jakožto náhrady nemajetkové újmy v penězích dle odst. 2 citovaného ustanovení, potom podrobně odůvodnil skutkovými zjištěními v podobě následků neoprávněného zásahu ve vztahu ke každému z nich.
K podanému odvolání stěžovatele se Vrchní soud v Olomouci v ústavní stížností napadeném rozsudku mimo již výše uvedené výhrady stran pasivní legitimace ve věci druhého a třetího žalovaného zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry krajského soudu a rozhodl výrokem, jak je shora uveden.
Do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítá, že těmito rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal zejména na to, že obecné soudy rozhodly o nároku žalobců (takto vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem), aniž se zabývaly otázkou zavinění a současně zdůraznil, že toto tvrzení bylo vlastním jádrem námitek směřujících proti rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoliv to ve svém odvolání takto výslovně nevyjádřil a své námitky formuloval v podstatě tím způsobem, že skutkové okolnosti případu dle jeho názoru neumožňují aplikaci ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku. Jednalo se o nesouhlas se stanoviskem nalézacího soudu, dovozujícího, že právo na soukromí, uvedené též v tomto ustanovení, se neomezuje toliko na svobodné rozhodování fyzické osoby o zpřístupnění skutečností týkajících se jejího soukromí jiným osobám a na ochranu proti neoprávněným zásahům do tohoto oprávnění fyzické osoby a "rozšiřujícího" toto právo na soukromí na ochranu základních společenských vztahů. Stěžovatel uvedl, že takto obecný soud nahrazuje fakticky občanskoprávní ochranou ochranu trestněprávní tak, jak je vyjádřena v §1 trestního zákona. Připuštěním takto širokého výkladu rozšiřuje možnost aplikace §11 občanského zákoníku přinejmenším na následky všech trestných jednání upravených v hlavě V., VI., VII. a VIII. trestního zákona. Takový výklad posléze označil stěžovatel za neudržitelný, neboť by ve svých důsledcích znamenal možnost domáhat se nápravy nebo satisfakce prostřednictvím zákonné úpravy ochrany osobnosti všem obětem násilných trestných činů (č.l. 65 spisu o.s.). Skutkovým základem věci bylo jednání následně kvalifikované jako trestný čin, přičemž jednání pachatelů tohoto trestného činu nemohl žádným způsobem ovlivnit, když inkriminované jednání bylo mimo jeho jakoukoliv kontrolu. Jeho následky se odrazily v celé řadě postihů, které zasáhly nejen samotné pachatele trestného činu, ale také stěžovatele v podobě postihu Inspektorátem bezpečnosti práce a povinnosti k náhradě škody, byť zčásti hrazené pojišťovnou, která plnila na základě pojištění odpovědnosti za způsobenou škodu při provozu podnikatelské činnosti řádně v souladu se zákonem stěžovatelem sjednaným. Nad rámec této své povinnosti k náhradě škody byl stěžovatel zavázán napadenými rozsudky obecných soudů k náhradě nemajetkové újmy, na kterou se pojištění nevztahuje, a tím v konečném důsledku zavázán nést podnikatelské riziko, které nemohl předvídat, a to v míře, která rozhodně převyšuje možná očekávání. Dopad takto odůvodněných rozhodnutí, vydaných za situace, kdy nepociťuje jakékoliv známky zavinění za jednání, které je skutkovým základem nároku vedlejších účastníků, považuje za zcela nepřiměřený a ve vztahu k němu prakticky likvidační. Z takto rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Spolu s vyžádáním spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 82/99, vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že námitka stěžovatele co do zavinění není důvodná, když odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby je objektivní odpovědností za výsledek. Zavinění přichází v úvahu pouze při posouzení okolností, za nichž k porušení práva došlo, a to při stanovení výše náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 občanského zákoníku. Ze strany stěžovatele se jednalo o zaviněné protiprávní jednání - hrubou nedbalost, když jeho pracovníci, které použil k realizaci své činnosti, shodili železnou traverzu z výškového panelového domu, aniž se řádně přesvědčili a učinili veškerá opatření pro to, aby nikoho nezasáhla. Oba byli za toto jednání shledáni vinnými z trestného činu, čímž byli obecné soudy v této věci vázány.
Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření ze dne 12. 9. 2001 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti v podstatě s tím, že námitky stěžovatele považují za právně irelevantní, přičemž zejména nelze přisvědčit jeho názoru, dle něhož použití trestněprávní odpovědnosti vylučuje možnost domáhat se z téhož titulu náhrady nemajetkové újmy, která je objektivní odpovědností za následek.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, připojeným spisem krajského soudu a podanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V těchto intencích se tedy Ústavní soud zabýval i předmětnou ústavní stížností, přičemž porušení ústavních kautel ze strany obecných soudů neshledal.
Ve vztahu k výhradám stěžovatele považuje Ústavní soud v prvé řadě za vhodné poznamenat, že zvláštní zájem, který má demokratický právní stát na respektování právní ochrany osobnosti, se projevuje mimo jiné i v tom, že tato ochrana je poskytována komplementárně v různých právních odvětvích, a to prostředky tomu kterému odvětví vlastními. Vyjádřeno jinak, uplatnění odpovědnosti trestněprávní nevylučuje současné uplatnění právní ochrany osobnosti v intencích příslušných právních předpisů ostatních právních odvětví, neboť právní systém je nutno chápat jako celek složený ze vzájemně se doplňujících právních norem a v jeho rámci je pochopitelně možno vedle trestněprávní odpovědnosti kumulativně použít i ochranu poskytovanou ostatními právními odvětvími (např. právem ústavním, správním, pracovním či v dané věci aplikovaným právem občanským). Taktéž nelze ztotožňovat nemajetkovou újmu, byť třeba i zmírněnou peněžitým zadostiučiněním, na straně jedné, s majetkovou újmou či dokonce újmou na zdraví, na straně druhé. V této souvislosti nelze pominout ani preventivní působení občanskoprávní ochrany a psychologické hledisko působení na původce neoprávněného zásahu plynoucí z možnosti přiznat za splnění zákonných podmínek i náhradu způsobené nemajetkové újmy v penězích.
Pokud stěžovatel zdůrazňuje absenci zavinění na své straně, je tato námitka, uplatněná až v řízení o ústavní stížnosti, právně irelevantní. Odpovědnost stanovená v ustanovení §13 občanského zákoníku je odpovědností objektivní, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění, a tato odpovědnost nemůže být proto vyloučena ani důkazem omluvitelného omylu apod. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle odst. 3 citovaného ustanovení (srov. dikci "k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo"). Tyto intelektuální a volní subjektivní předpoklady tvořící zavinění nacházejí své uplatnění především v případě vzniku majetkové újmy a v návaznosti na ni uplatnění odpovědnosti za škodu. Měl-li stěžovatel stran zavinění na mysli konstrukci §420 odst. 1 ve spojení s odst. 2 občanského zákoníku, aplikovaného v souzené věci per analogiam obecnými soudy, nelze toto ustanovení interpretovat jiným způsobem, než že při zaviněném jednání osob použitých právnickou nebo fyzickou osobou k jejich činnosti se toto zavinění bez dalšího přičítá právnické anebo fyzické osobě, která tyto osoby ke své činnosti použila. Z pohledu práva občanského tedy nutno uzavřít, že stěžovatel předmětné následky zavinil, což ovšem pro samotné posouzení stran dotčení práv na ochranu osobnosti - vyjma výhrady výše uvedené - nemá žádnou právní relevanci.
Účelem a smyslem právní úpravy občanského zákoníku, dopadající okruhem své věcné působnosti na problematiku ochrany soukromí jakožto jednoho z dílčích práv na ochranu osobnosti, je potom zcela přirozeně nejen pozitivní složka tohoto práva nechávající na svobodné vůli fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda a popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. V souladu s úctou k právům člověka jakožto lidské bytosti s jejími jedinečnými a neopakovatelnými projevy a současně úctou k jakémukoliv lidskému společenství, vycházejícího ze vzájemného sepětí jej tvořících jedinců, založeného především na vazbách citových, morálních a kulturních, a ve světle výkladu tohoto nezadatelného lidského práva vyzařujícího i do pozitivní úpravy soukromého práva, je významným a nezanedbatelným komponentem práva na ochranu soukromí i jeho negativní složka nacházející své vyjádření v právně podpořené možnosti bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením. Orientace pouze na pozitivní složku tohoto práva a odmítání právní relevance její nepochybně zcela rovnocenné složce negativní vede k neadekvátnímu zúžení této ochrany. Stěžovatelem naznačené zúžené pojetí nelze pro řečené akceptovat, nýbrž dotčená ustanovení občanského zákoníku je nutno vykládat způsobem, který již Ústavní soud zdůraznil i ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000, ve kterém (ve vazbě na interpretaci práva na ochranu soukromí) poukázal per analogiam - ač v rovině subjektivních veřejných práv - na rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva týkající se interpretace a aplikace čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když se ztotožnil především s myšlenkou, dle níž součástí soukromého života je nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými a respektování soukromého, tedy i rodinného života, musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost.
Pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že ve vztahu k čl. 8 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (stejně tak čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) - jak plyne z řečeného - lze dovodit dotčení práva na ochranu soukromí toliko tehdy, došlo-li k předmětnému zásahu ze strany orgánů veřejné moci, nikoliv osob s rovným právním postavením, na které se v naznačeném směru vztahují toliko citovaná ustanovení občanského zákoníku. Toto konstatování však z povahy věci nemůže změnit ničeho na tom, že obsah práva na ochranu soukromí jak z hlediska práva jednoduchého, tak i z pohledu práva ústavního, třeba vykládat shodným způsobem, když se jedná o tutéž sféru lidské existence, což konečně v intencích nezávislého soudního rozhodování správně učinily v posuzované věci i obecné soudy.
Stejně tak potom dle přesvědčení Ústavního soudu adekvátním způsobem reflektovaly závažnost vzniklé újmy a okolnosti tohoto lidsky velice traumatického a žádnými prostředky neodčinitelného zásahu do osobnostních práv vedlejších účastníků (zejména vysokou intenzitu, trvání a rozsah nepříznivých následků, jakož i šíři jejich působení), které by pociťoval jako závažnou újmu zpravidla každý v jejich situaci se nacházející a kde by pouhé morální zadostiučinění formou omluvy bylo zřejmě nedostačujícím, když přisouzené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, vzniklé v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, respektive jeho zaměstnanců, představují bez jakýchkoliv pochybností sumu přiměřenou, byť i Ústavní soud si je plně vědom toho, že ve světle okolností tohoto případu nejde pouze o hmotnou satisfakci, nýbrž především o gesto slušnosti a spravedlnosti, které nemůže žádným způsobem odčinit dopady tragické události nastalé v důsledku nepochopitelného a bezohledného jednání zaměstnanců stěžovatele, přičemž nelze pochybovat o tom, že tato událost zanechá v životě jí dotčených vedlejších účastníků trvalé následky, které lze stěží jakýmkoliv možným způsobem zcela odstranit. Ani z uvedeného pohledu nelze tedy rozhodnutím obecným soudů nic podstatného vytknout.
Pro úvahy takto vyložené bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítanému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu