ECLI:CZ:US:2002:4.US.323.02
sp. zn. IV. ÚS 323/02
Usnesení
IV. ÚS 323/02
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22 Co 189/2002 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 12. 2000, č. j. 7 C 774/97-50, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2002 brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22 Co 189/2002 a proti předcházejícímu rozsudku Okresní soudu v Mělníku ze dne 29. 12. 2000, č. j. 7C774/97-50.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně navrhla zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé. Z textu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, tak, že dovolání zamítl podle ust. §243b odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případech, kdy o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 dovolání připouští, je třeba pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V daném případě je proto takovým rozhodnutím shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jehož zrušení však stěžovatelka přímo v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhla, ačkoliv z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí také proti tomuto rozhodnutí.
Situace, kdy by Ústavní soud zrušil předcházející rozhodnutí, aniž by se zabýval rozhodnutím o dovolání, je nepřípustná. Ústavní soud se však domnívá, že odmítnutí návrhu jako nepřípustného by bylo v tomto konkrétním případě postupem přepjatě formalistickým. Návrh na zrušení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, sice není výslovně obsažen v petitu stížnosti, přesto je z obsahu ústavní stížnosti evidentní, že stěžovatelka napadá také toto rozhodnutí.
S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla zamítnuta žaloba žalobce (vedlejšího účastníka), společnosti Z., spol. s r. o., na zaplacení 28.723,90 Kč s příslušenstvím s odvodněním, že žalovaná (nyní stěžovatelka) platně odstoupila od kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě sady nádobí.
Krajský soud v Praze toto rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhověl a žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 28.723,90 Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. 12. 1995 do zaplacení. Odvolací soud přitom přihlédl k námitce promlčení práva odstoupit od předmětné smlouvy, kterou žalobce uplatnil v řízení před soudem prvního stupně. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že právo na odstoupení od smlouvy je promlčitelné v obecné tříleté promlčecí době, přičemž promlčecí doba začíná běžet podle ust. §101 Občanského zákoníku ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé, tedy následující den po uzavření kupní smlouvy, v níž si strany právo na odstoupení od smlouvy sjednaly.
Tento právní názor potvrdil v rozsudku ze dne 4. 2 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, také Nejvyšší soud ČR, a s ohledem na to dovolání stěžovatelky zamítl podle ust. §143b odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost účastníků v řízení podle zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu a opakuje argumentaci obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně. V souvislosti s tím pak konstatuje, že odvolací soud učinil rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť nerozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, popř. nezhodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Stěžovatelka se domnívá, že právním úkonem ze dne 12. 5. 2000 platně odstoupila od kupní smlouvy, čímž se smlouva od počátku ruší. K podepření tohoto tvrzení vychází z interpretace ust. §497 OZ, podle kterého nemůže od smlouvy odstoupit ten, kdo již alespoň částečně plnil nebo přijal částečné plnění. Vzhledem k tomu stěžovatelka a contrario dovozuje, že odstoupit od smlouvy lze až do doby, než některá ze stran začne plnit.
Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci Ústavního soudu, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda dotčené obecné soudy svým postupem a vydanými rozhodnutími neporušily některá kogentní ustanovení jednoduchého práva takovým způsobem, že by současně zasáhly do ústavně garantovaných práv, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje.
Ačkoliv stěžovatelka namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, v ústavní stížnosti se zabývá především výkladem jednotlivých ustanovení Občanského zákoníku, přičemž polemizuje s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu a na podepření svých tvrzení opakuje argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud se v posouzení věci ztotožňuje s právním názorem obsaženým v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22Co 189/2001-67, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87.
Právo na odstoupení od smlouvy je právem, které podle ust. §100 Občanského zákoníku podléhá promlčení, a to v obecné tříleté promlčecí době, která podle §101 o. z. běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno (uplatněno) poprvé. Ustanovení §497 o. z. stanoví, kdy již není možné od smlouvy odstoupit, nedotýká se však počátku a běhu promlčecí doby.
Ústavní soud musí rovněž konstatovat, že neshledal nezákonnost rozhodování spočívající v nesprávném posouzení provedených důkazů, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací došly k totožným skutkovým zjištěním; rozhodnutí odvolacího soudu se však opíralo o odlišné právní posouzení věci. Samotné výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti se také týkají především právního posouzení věci v rovině jednoduchého práva.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu