ECLI:CZ:US:2002:4.US.328.01
sp. zn. IV. ÚS 328/01
Usnesení
IV. ÚS 328/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2002 o ústavní stížnosti obchodní společnosti J., zastoupené JUDr. M.J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2001, čj. 4 Cmo 45/98-122, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 1997, čj. 11 Cms 346/96-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností shora označené rozsudky obecných soudů s tvrzením o porušení zásady rovnosti v právech vyplývající z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny a navrhla jejich zrušení. V ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy dospěly k závěru, že užívala-li při propagaci a označování svého podniku a svých služeb barevné grafické ztvárnění (logo) ve tvaru trojitého J a v lichoběžnících písmen P., které je chráněno ochrannou známkou pro třídu č. 31 (živá zvířata) a č. 35 (činnost organizačních a ekonomických poradců) zapsanou ÚPV, porušila ustanovení §14 odst. 1, 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Obecné soudy totiž vyhověly žalobnímu návrhu žalobce, obchodní společnosti J., jejíž logo je rovněž chráněno ochrannou známkou pro třídu č. 29 (vepřové maso) a třídu č. 42 (šlechtění prasat), a rozhodly, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalovaný) se dopustila nekalosoutěžního jednání tím, že jako právnická osoba, účastnící se hospodářské soutěže, nedbala pravidel hospodářské soutěže a v rozporu s dobrými mravy soutěže používala při označování, inzerci a propagaci svých služeb loga, které se v podstatných znacích shoduje s logem používaným žalobcem. Obecné soudy uložily stěžovatelce zdržet se takového jednání a nařídily jí poskytnout žalobci satisfakci ve výši 350 tisíc Kč. Stěžovatelka však s těmito závěry nesouhlasí, neboť má za to, že pokud konkurence norem (zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, a obchodní zákoník v části upravující nekalou soutěž) není upravena žádným předpisem, nelze vztahy účastníků soutěžitelského vztahu upravit tak, že jeden z účastníků bude soudním rozhodnutím zbaven svých absolutních práv ze zapsané ochranné známky. Stěžovatelka poukázala na to, že obchodní společnost J., nevyužila svého práva a nepodala v zákonné lhůtě námitky proti zápisu jí zvoleného označení, navíc podle jejího názoru se její známka nevztahuje na výrobky a služby chráněné ochrannou známkou společnosti J., neboť činnosti obou společností jsou rozdílné. Z těchto důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Protože stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu současně i dovolání, Ústavní soud v souladu se svojí praxí vyčkal ukončení dovolacího řízení a poté si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 11 CmS 436/96. Z jeho obsahu zjistil, že stěžovatelka podala dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001, tj. po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), neboť měla za to, že napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a navíc byla řešena v rozporu s hmotným právem. Touto otázkou bylo, zda je účastník soutěžitelského vztahu oprávněn požadovat, aby se jiný účastník zdržel propagace a označování svého podniku a svých služeb reprodukcí své ochranné známky řádně registrované ÚPV. Argumentace stěžovatelky k této otázce byla prakticky identická s odůvodněním ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 19. 2. 2002, čj. 29 Odo 570/2001-159, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že dovolání bylo třeba projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle o. s. ř., ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Protože stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání dovolání (podle dosavadního ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. lhůta jeden měsíc), Nejvyšší soud ČR její dovolání odmítl jako opožděně podané.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud již dříve uvedl, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít dovolacímu soudu. V projednávaném případě stěžovatelka při podání dovolání postupovala podle o. s. ř. účinného od 1. 1. 2001, podle kterého již není stanovena podmínka, aby účastník učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky zásadního významu nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Postup stěžovatelky však nebyl správný, neboť v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., měla postupovat podle dosavadní právní úpravy, tj. podle o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, což však neučinila a příslušný návrh v odvolacím řízení nevznesla. V důsledku nesprávného procesního postupu tak zmarnila nejen lhůtu k podání dovolání, ale i možnost, aby se Nejvyšší soud ČR vyjádřil k přípustnosti jejího dovolání a případně je meritorně projednal. Ústavní soud již dříve judikoval, že posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je jen přípustné dovolání (I.ÚS 129/97, ÚS, sv. 8, str. 431). Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. v dosavadním znění bylo možno napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouštěl (§237 - §239 o. s. ř.) Stěžovatelka však zákonných možností reálně nevyužila. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda by podané dovolání bylo v případě správného procesního postupu stěžovatelky shledáno přípustným nebo nikoliv, neboť o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, přísluší rozhodovat pouze Nejvyššímu soudu ČR. V případě, kdy by dovolání bylo shledáno přípustným Nejvyšší soud ČR by je meritorně projednal a ústavní stížnost by byla podána předčasně. V případě, kdy by dovolání nebylo shledáno přípustným, pak by Ústavní soud musel považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatovalo neexistenci práva, konkrétně práva podat dovolání. Jinými slovy, bylo by evidentní, že podané dovolání nebylo procesním prostředkem ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka však svým nesprávným procesním postupem vůbec neumožnila Nejvyššímu soudu ČR posoudit, zda otázky řešené napadeným rozhodnutím jsou po právní stránce zásadního významu či nikoliv a zda dovolání podané podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je přípustné či nikoliv.
Za daných okolností, nastolených nesprávným procesním postupem stěžovatelky, tak Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytoval, a proto její ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj