ECLI:CZ:US:2002:4.US.336.02
sp. zn. IV. ÚS 336/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. V., zastoupené JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, čj. 55 Co 6/2002-47, spojené s návrhem na zrušení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, čj. 55 Co 6/2002-47, kterým byla mj. pravomocně zavázána zaplatit ve stanovené lhůtě Stavebnímu bytovému družstvu R. dluh na nájemném ve výši 4.776,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zásah spatřuje v porušení ust. §219 o.s.ř. odvolacím soudem. Je toho názoru, že odvolací soud měl vydat rozsudek kasační, nikoliv potvrzující, neboť podmínky pro potvrzení rozsudku nalézacího soudu v jejím případě splněny nebyly, protože až odvolací soud zaujal právní názor k její námitce týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce. Tím, že odvolací soud rozsudek potvrdil, zbavil jí možnosti k tomuto právnímu názoru se vyjádřit a argumenty jej vyvrátit.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jež zakládá nepřípustnost dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím stanovenou částku. Je toho názoru, že cit. ustanovení je překážkou plného uplatnění sjednocovací funkce Nejvyššího soudu ČR a tím i jednoho z principů právního státu, čímž odporuje článku 1 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 1 Listiny. Je toho názoru, že i ve věcech bagatelních mohou být nastoleny otázky závažného právního významu. Vyloučení možnosti dovolání a tedy i sjednocujícího působení Nejvyššího soudu ČR, v záležitostech menší finanční hodnoty, ale týkajících se velkého počtu subjektů, je vůči občanům diskriminační, neboť ve většině případů se s peněžními transakcemi nad 20.000,- Kč nesetkávají.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že námitku o porušení principu dvouinstančnosti odvolacím soudem tím, že sám posoudil aktivní legitimaci žalobce, neshledává důvodnou. Soud I. stupně se v odůvodnění svého rozsudku na str. 3 ve druhém odstavci touto námitkou zabýval a dovodil, že námitka nedostatku aktivní legitimace žalobce neobstojí, neboť bylo prokázáno, že v roce 1995 a 1996 byl žalobce vlastníkem předmětného domu a žalovaná byla jeho členem, neboť k platnému vzniku nového družstva a k jeho vyčlenění z družstva žalobce došlo až v roce 1997. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o aktivní legitimaci žalobce, pouze v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, která práva přešla na vyčleněné družstvo a která nikoliv. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 27 C 85/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený, je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud věcnou správnost rozsudku soudu prvého stupně (tedy správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení) posoudil nesprávně, když teprve v odvolacím řízení zaujal právní názor ohledně namítaného nedostatku aktivní legitimace žalobce. Toto tvrzení stěžovatelky nemá oporu ve spise, neboť z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2001 evidentně vyplývá opak, jak je správně uvedeno již výše ve vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 11. 2000, ve věci sp. zn. III. ÚS 210/2000, vyjádřil názor, že pokud odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací předmětné věci soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou), porušil tím ustanovení §219 o. s. ř., současně tím odňal reálnou a efektivní možnost účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím porušil i základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu však ve věci stěžovatelky nedošlo. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také neaplikoval ust. §78 odst. 1 zákona, o přerušení řízení, a návrh stěžovatele na zrušení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. Ke vzneseným námitkám k cit. ustanovení o.s.ř. senát uvádí,
že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, uveřejněné pod usn.č. 22 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 22). Pokud se uvedené ústavněprávní principy vztahují k vyloučení odvolání v tzv.bagatelních věcech, o to více je možno je aplikovat ve vztahu k vyloučení dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, ve věcech menšího významu. Uvedené výluky nezabraňují Nejvyššímu soudu ČR plnit úkoly směřující ke sjednocování judikatury v takových věcech.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než oba návrhy podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu