ECLI:CZ:US:2002:4.US.341.02
sp. zn. IV. ÚS 341/02
Usnesení
IV. ÚS 341/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) Z. K. a 2) PharmDr. J. K., obou zastoupených JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2002, čj. 10 Ca 42/2002-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení výše citovaného rozsudku, neboť tímto rozsudkem a současně i postupem správních orgánů, jejichž rozhodnutí soud přezkoumával, byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvádí, že krajský soud zamítl jejich žalobu na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, referátu regionálního rozvoje, a Městského úřadu v Pelhřimově, odboru výstavby, jimiž nebyla povolena obnova řízení ve věci stavebního povolení na stavbu a přístavbu lékárny. Stěžovatelé v podrobnostech rekapitulují své důvody pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, spočívající zejména ve skutečnosti, že ke stavbě není zajištěn přístup z veřejné komunikace kapacitně vyhovující přípojkou tak, jak to ukládá příslušný právní předpis. Namítají absolutní neplatnost smlouvy o dílo, řešící přeložení chodníku a komunikační napojení stavby , upozorňují na skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena až dne 15. 6. 2001, ačkoli stavební povolení týkající se stavby a přístavby lékárny nabylo právní moci již 2. 6. 1998. Tvrdí, že správní orgány ve věci nepostupovaly správně, nedostatečně ochránily jejich zájmy, neumožnily stěžovatelům řádně uplatnit jejich práva, takže nemohli zavčas reagovat na změněnou situaci, spočívající v nezajištěném přístupu k jejich stavbě. Důsledkem zmíněných porušení zákona je skutečnost, že stěžovatelé nebudou moci stavbu řádně užívat, poněvadž podmínkou kolaudace přístavby je i realizace přístupu ke stavbě z veřejné komunikace.
Z připojených spisů vedených k správním rozhodnutím a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 42/2002, Ústavní soud zjistil, že Městský úřad v Pelhřimově, odbor výstavby, vydal na základě žádosti stěžovatelů dne 13. 5. 1998, čj. Výst. 778/98-StPo/K, stavební povolení na stavbu: "Přístavba a nástavba lékárny," které nabylo právní moci dne 2. 6. 1998. Rozhodnutím Městského úřadu v Pelhřimově, odboru životního prostředí a dopravy, ze dne 29. 7. 1998, čj. ŽPaD 2570/98-SP/Vo, bylo vydáno, rovněž na základě žádosti stěžovatelů, stavební povolení ke stavbě: "Pojezdný chodník-P.". Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, kterému Okresní úřad Pelhřimov, referát dopravy a silničního hospodářství, rozhodnutím ze dne 19. 11. 1999, čj. RDSH/956/99, vyhověl a stavební povolení na pojezdný chodník zrušil.
Dne 11. 4. 2001 podali stěžovatelé návrh na obnovu řízení ve věci vydání stavebního povolení na přístavu a nástavbu lékárny, a to zejména z důvodu, že není, a pravděpodobně ani v době vydání stavebního povolení nebyl, zajištěn přístup ke stavbě z veřejné komunikace kapacitně vyhovující přípojkou. Městský úřad v Pelhřimově, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 28. 11. 2001, čj. Výst. 1905/2001-OBN/Zamí/K, rozhodl tak, že obnovu řízení nepovolil z důvodu, že nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí, a z důvodu, že návrh na obnovu řízení byl podán po lhůtě stanovené v §63 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Proti rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Okresním úřadem Pelhřimov, referátem regionálního rozvoje, dne 29. 1. 2002, čj. PE 20321/2001/DI. Odvolací orgán se ztotožnil s právními závěry správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatelé podali dne 20. 2. 2002 návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, referátu regionálního rozvoje, ve kterém namítají, že nesouhlasí s tím, že návrh na povolení obnovy byl podán až po uplynutí subjektivní lhůty, neboť podle jejich názoru nepočala tato lhůta plynout, a to z toho důvodu, že až dodatečně vyšlo najevo, že ke stavbě není zajištěn přístup z veřejné komunikace a vinou správních orgánů, ke kterým se s touto námitkou obraceli a byli opakovaně odmítáni, nemohli mít jistotu, zda přístup je, či není zajištěn.
Krajský soud žalobu stěžovatelů stížností napadeným rozsudkem zamítl z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení stanovené v ustanovení §62 a 63 správního řádu, když nebyla dodržena subjektivní lhůta pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, která počala běžet po té, co došlo ke zrušení stavebního povolení ke stavbě pojezdného chodníku rozhodnutím Okresního úřadu v Pelhřimově, referátu dopravy a silničního hospodářství, ze dne 19. 11. 1999. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že subjektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu doběhla v závěru měsíce března 2000, stěžovatelé však svůj návrh podali až v dubnu 2001, tedy po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž podrobně rozvedl, z jakých důvodů nelze považovat skutečnost, že v době vydání stavebního povolení na stavbu a přístavbu lékárny nebylo pravomocně rozhodnuto o napojení stavby na příjezdovou komunikaci (stavební povolení pro pojezdný chodník) za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 písm. a) správního řádu. Konstatoval, že přístup k objektu lékárny je zajištěn prozatím pouze po nezpevněné komunikaci, ke zrušení stavebního povolení ke stavbě pojezdného chodníku, které řešilo napojení stavby na veřejnou komunikaci, však došlo pouze z procesních důvodů, takže nic nebrání tomu, aby ve věci příslušný orgán znovu rozhodl a stavební povolení vydal.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím soudu, s jeho právními závěry, týkajícími se posouzení důvodnosti a včasnosti podání návrhu na povolení obnovy řízení. Uplatňují tak v podstatě námitky, kterými se soud zabýval a v rámci svého rozhodnutí i vypořádal.
Ze zákonné úpravy institutu obnovy řízení obsažené v §62 a násl. správního řádu vyplývá, že jde o mimořádný opravný prostředek, sloužící k odstranění vadného pravomocného rozhodnutí správního orgánu, a to za splnění určitých podmínek. Zákon stanoví pro povolení nebo nařízení obnovy řízení taxativně důvody [§62 odst. 1, písm. a) až e) správního řádu] a zároveň i lhůtu, ve které lze návrh podat (§63 odst. 3 správního řádu), přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. Správní orgán pak vždy zkoumá, zda je naplněna některá z taxativně vymezených podmínek, a současně, zda je návrh podán ve stanovené lhůtě. Za této situace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že pokud obecný soud na základě provedeného dokazování opřel své rozhodnutí o právní závěr, že návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení byl podán po uplynutí subjektivní lhůty, neboť ta počala běžet poté, kdy bylo stěžovatelům, jako účastníkům stavebního řízení, doručeno rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově, referátu dopravy a silničního hospodářství, jímž bylo zrušeno stavební povolení vydané ke stavbě pojezdného chodníku, nelze takové rozhodnutí soudu považovat za nezákonné, případně neústavní. Ústavní soud v dané věci neshledal tvrzené porušení čl. 36 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatelé se obrátili na obecný soud, který přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu veřejné správy a postupoval přitom v souladu s ustanoveními hlavy druhé, části páté Listiny. Stěžovatelé sice zastávají odlišný právní názor, avšak tato skutečnost sama o sobě neznamená porušení zmíněného ústavně zaručeného práva, neboť je nelze vykládat tak, jako by garantovalo úspěch v řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelé rovněž namítají porušení čl. 11 Listiny, tento tvrzený zásah blíže nerozvádí. S ohledem na shora uvedené závěry o dodržení zásad spravedlivého procesu, považuje Ústavní soud i toto tvrzení ze zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 11 Listiny, nezbylo mu, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu