ECLI:CZ:US:2002:4.US.344.02
sp. zn. IV. ÚS 344/02
Usnesení
IV. ÚS 344/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Hradci Králové ve vytýkacím řízení podle ustanovení §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci stěžovatel uvádí, že mu Finanční úřad v Hradci Králové vyměřil dodatečně dle pomůcek daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty za období 1995 - 1997. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterými byly dodatečné platební výměry potvrzeny, však Krajský soud v Hradci Králové zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně stěžovatel obdržel od Finančního úřadu v Hradci Králové výzvy ze dne 24. 4. 2002 a dne 27. 5. 2002 k odstranění pochybností podle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků, ze kterých, jakož i z následného ústního jednání u správce daně konaného dne 27. 5. 2002, seznal, že v dané fázi vede odvolací řízení správní orgán prvého stupně jako doplňující řízení dle pokynu odvolacího orgánu. Stěžovatel tvrdí, že takový postup nemá oporu v zákoně (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a ve svém důsledku vede nebo může vést k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť správní orgán prvého stupně již ve věci rozhodl a po podaném opravném prostředku věc prokazatelně postoupil odvolacímu orgánu, přičemž věc mu nebyla k dalšímu řízení vrácena. V ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá možnými zákonnými postupy správního orgánu druhého stupně a tvrdí, že výzvy Finančního úřadu v Hradci Králové jsou ve svém důsledku zmatečné, neboť z nich není zřejmé, v jaké fázi se řízení skutečně nachází. Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá Ústavní soud, aby vydal nález, kterým Finančnímu úřadu v Hradci Králové zakáže pokračovat ve vytýkacím řízení podle §43 zákona o správě daní a poplatků zahájeném výzvou ze dne 24. 4. 2002, čj. 112542/02/228931/6774, a výzvou ze dne 27. 5. 2002, čj. 129295/02/228931/6774. Stěžovatel rovněž žádá o vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud zakázal Finančnímu úřadu v Hradci Králové a Finančnímu ředitelství v Hradci Králové vydat do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti meritorní rozhodnutí v jeho daňové věci.
Ze spisového materiálu Finančního úřadu v Hradci Králové vedeného ke shora citovaným výzvám a ze spisů Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 87/2001, 30 Ca 90/2001, 30 Ca 123/2001, jakož i rozsudku téhož soudu ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 72/2001-25, 30 Ca 73/2001-19, 30 Ca 74/2001-19, Ústavní soud zjistil, že správní soud zrušil pro vady řízení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, zamítající odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům, jimiž správce daně doměřil dle pomůcek daň z příjmů fyzických osob za roky 1995, 1996 a 1997 a daň z přidané hodnoty za stejná období, a věc vrátil odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Shora citovanými výzvami finanční úřad vyzval stěžovatele podle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků k vyjádření ke konkrétním dokladům, k předložení dalších evidencí zásob a denních tržeb či navržení jiného způsobu, kterým by prokázal vazbu mezi nakoupeným a prodaným zbožím v návaznosti na správné stanovení daňové povinnosti. Ve výzvách se uvádí, že jde o doplnění odvolacího řízení podle ustanovení §48 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků v souladu s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vysloveným v kasačních rozsudcích. Z protokolu o ústním jednání dne 27. 5. 2002 je mimo jiné zřejmé, že pracovníci správce daně objasnili přítomnému právnímu zástupci stěžovatele, že odvolací orgán doplňuje řízení prostřednictvím finančního úřadu, což je postup, který je v souladu se zákonem, zatímco právní zástupce stěžovatele trval na odlišném právním názoru, který prezentoval tvrzeními v podstatě stejnými jako v ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal postup Finančního úřadu v Hradci Králové v dané fázi řízení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že postup finančního úřadu v dosud pravomocně neskončeném správním řízení je nezákonný. Ústavní soud připomíná, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 243).
V projednávané věci má stěžovatel možnost domáhat se přezkumu zákonnosti postupu finančních orgánů v jeho věci po ukončení správního řízení a vydání správního rozhodnutí cestou soudního přezkumu. Tento způsob ochrany práv jednotlivce je v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní vyplývající zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, ke kterým dochází zásadně až tehdy, není-li náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již možná.
Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze v daném případě ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu