ECLI:CZ:US:2002:4.US.346.02
sp. zn. IV. ÚS 346/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice s poliklinikou v T., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2002, čj. 16 Ca 382/01-21, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení Rozhodčího orgánu H. zaměstnavatelské pojišťovny, v likvidaci, se sídlem M. 1595/54, T., zastoupeného JUDr. J.Z., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení ze dne 29. 5. 2002, který byl doručen Ústavnímu soudu 31. 5. 2002, domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2002, čj. 16 Ca 382/01-21, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí Rozhodčího orgánu H. zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, v likvidaci, v T., ze dne 26. 9. 2001, čj. Ro HZZP 2001/132. Stěžovatelka nepovažuje výklad §249 odst. 2 obč. soudního řádu a jeho použití v projednávané věci za správný a je přesvědčena, že omezením přezkoumání napadeného správního rozhodnutí bylo porušeno její základní právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a v možnosti zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, protože tvrdila, že byla tímto rozhodnutím zkrácena na svých právech. Je přesvědčena, že vyhověla požadavku vyjádřeném v §249 odst. 2 obč. soudního řádu, protože v žalobě uvedla časové ohraničení doby, ve které byly vykázány nedoplatky pojistného, délku promlčecí doby a její nepřetržitý průběh od splatnosti až do předepsání pojistného platebním výměrem. Smysl žaloby byl co do důvodů zřejmý a co do rozsahu vymezený. V další části se soustřeďuje na věcné námitky týkající se běhu promlčecí doby, zejména na podmínky jejího přetržení, a proto nesouhlasí se závěrem, že přípis ze dne 25. 2. 1998 je třeba považovat za úkon směřující ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření ve smyslu §16 zák. č. 592/1992 Sb. (zdůrazňuje, že není podepsán likvidátorem pojišťovny ve shodě s §72 hosp. zákoníku, pozn. správně má být učiněn odkaz na §72 obch. zákoníku).
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že stížnost neobsahuje jinou námitku, než která byla namítána již v přezkumném řízení. Protože vyslovil svůj právní názor k dané problematice v odůvodnění napadeného rozsudku, odkázal na něj s tím, že ani dodatečně nezjistil, že by bylo třeba cokoliv na důvodech měnit. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí stížnosti.
Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno, v podrobnostech odkázal na důvody uvedené ve svém vyjádření k žalobě, která byla předmětem řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 16 Ca 382/01.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla zastoupena advokátem a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 382/01, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z předložených podkladů, stěžovatelka podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu o zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 26.9.2001, čj. RO HZZP 2001/132. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru HZZP, v likvidaci, ze dne 13. 4. 2001, čj. 71-0055/2001/55, ukládající stěžovatelce zaplatit pojistné ve výši 281.480,- Kč za období od 1. 1. 1994 do 29. 2. 1996 a penále ve výši 791.022,- Kč za období od 15. 2. 1994 do 6. 3. 2001. V žalobě stěžovatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí se nevypořádalo důsledně s jejími námitkami uvedenými v odvolání, šlo zejména o promlčení nároku a význam účinků prohlášení konkursu na vedlejšího účastníka. Napadeným rozsudkem soud žalobu, poté co konstatoval, že byla podána ve lhůtě, měla všechny záležitosti, zamítl. Především uvedl, že se zabýval toliko důvody uvedenými v žalobě. Proto se v odůvodnění soustředil nejprve na osvětlení vzájemné pozice likvidátora a správce konkursní podstaty, se zdůvodněním specifického postavení zdravotní pojišťovny při rozhodování o právech a povinnostech vyplývajících ze všeobecného zdravotního pojištění, a posléze uvedl argumenty, proč se neztotožňuje ani s námitkou promlčení práva předepsat dlužné pojistné a odpovídající penále (především s ohledem na žádost o předložení dokladů nutných k provedení kontroly, doručenou dne 25. 2. 1998, tj. na úkon směřující ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření ve smyslu §16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb.).
Ústavní soud se zabýval, s ohledem na svoje postavení, ústavněprávní povahou posuzované věci. Z tohoto důvodu připomíná, že Ústavní soud již opakovaně vyložil (např. nález ve věci, sp. zn. III.ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Praha 1994, str. 41 a násl.), za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takového zásahu je zjištění, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny (např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.). K namítanému dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 Listiny, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo (zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny) obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukázala na interpretaci a aplikaci §249 odst. 2 obč. soudního řádu a dále zopakovala argumenty formulované již v předcházejících řízeních, tentokrát se snahou o jejich ústavně právní význam. Ústavní soud k tomu dodává, že dikce odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkající se aplikace §249 odst. 2 obč. soudního řádu (str. 2 dole), je obecným vyjádřením smyslu tohoto ustanovení, tj. zdůraznění významu včasného, správného a úplného formulování žalobních bodů účastníkem, tedy jako projev dispoziční zásady. Jestliže některé z nich nejsou obsahem žaloby, nejde o její vadu, a proto není namístě výzva k odstranění vad. Vlastní řízení determinuje zásada koncentrace, proto žalobce může žalobní body rozšiřovat toliko do konce lhůty stanovené pro podání žaloby. Poměrně přísné požadavky odůvodňují také zakotvené povinné právní zastoupení (což u stěžovatelky bylo splněno; měla tedy možnost zákonným předpokladům vyhovět). Oba žalobní body, vymezené stěžovatelkou v žalobě ze dne 19. 10. 2001 (čl. II. a III.), obecný soud zhodnotil a zaujal k nim stanovisko (byť v opačném pořadí, což je dáno logikou věci).
Mimo meze ústavně právního rámce Ústavní soud podotýká, že ani stěžovatelkou opakovaně vznášené námitky promlčení, založené na nesouhlasu s významem přípisu vedlejšího účastníka ze dne 25. 2. 1998, nejsou relevantní. Stěžovatelka totiž nerespektuje postavení likvidátora jako statutárního orgánu a pravidla pro jednání jménem právnické osoby tzv. speciálními orgány, tj. jinými zaměstnanci nebo členy. Obdobné stanovisko zastává Ústavní soud také při hodnocení pravomoci zdravotní pojišťovny rozhodovat ve věcech všeobecného zdravotního pojištění po prohlášení konkursu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu