ECLI:CZ:US:2002:4.US.35.02
sp. zn. IV. ÚS 35/02
Usnesení
IV. ÚS 35/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti F. T., zastoupeného Doc. Dr. J. U., CSc., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2001, čj. 11 Co 467/2000-76, a ze dne 20. 8. 2001, čj. 11 Co 468/2000-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným usnesením, kterými byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 4. 2000, čj. 7 C 1051/95-55, a ze dne 23. 5. 2000, čj. 7 C 1051/95-66, o zastavení řízení, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá, aby tato rozhodnutí Ústavní soud nálezem zrušil. Stěžovatel zejména vytýká Okresnímu soudu v Děčíně, že návrh na změnu žalobního petitu podmíněný platností novely zákona č. 42/1992 Sb. kvalifikoval jako částečné zpětvzetí žaloby a v této části řízení zastavil, a dále, že k zastavení řízení o zbytku návrhu došlo až téměř po pěti letech od podání žaloby z důvodu neodstranění vad žalobního návrhu, přestože obecný soud v průběhu této doby nařizoval ústní jednání a shromažďoval další důkazní materiál, z čehož lze mít zato, že původní žalobní návrh i stěžovatelem předložené důkazy původně akceptoval.
Ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 7 C 1051/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal určení způsobu restituční a transformační náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, (dále jen "transformační zákon"), po Zemědělském družstvu vlastníků v M. Podle žalobního návrhu měla být žalovanému mimo jiné uložena povinnost nahradit zásoby krmiv, steliv a statkových hnojiv a za tažné koně, které do bývalého JZD K. S., právního předchůdce žalovaného, vložil otec stěžovatele (restituční část žaloby), a dále aby žalovaný doplnil dosavadní způsob výpočtu majetkového podílu stěžovatele na čistém jmění družstva ve výši 20 % podle počtu odpracovaných let a doplnil a vypořádal také podle výměry půdy ve výši 50 % a podle hodnoty ostatního majetku ve výši 30 % (transformační část žaloby). Žalovaný měl být dále zavázán tak, že nesplní-li povinnost k náhradě a nevypořádá-li nároky, poskytne stěžovateli majetkový podíl na základním jmění družstva až do celkové výše stanovené náhrady.
Okresní soud v Děčíně prováděl ve věci dokazování, nařídil dvě ústní jednání a poté výzvou ze dne 29. 7. 1999 vyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby a žalobního návrhu. S ohledem na novelu transformačního zákona účinnou od 15. 7. 1999 (zákon č. 144/1999 Sb.) se rovněž dotázal, zda stěžovatel trvá na podané žalobě či nikoliv. Na výzvu stěžovatel reagoval tak, že navrhl omezit žalobní petit pouze na restituční nárok ve smyslu §20 zákona o půdě, který navrhl změnit tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit stěžovateli 337 660,-- Kč jako náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář (č.l. 42). K tomuto návrhu okresní soud vyzval stěžovatele k doplnění návrhu vylíčením rozhodujících skutečností a označením důkazů, kterých se dovolává. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval zpětvzetím návrhu na změnu petitu o restitučním nároku s tím, že setrvává na původním znění žalobního petitu, jak byl obsažen v žalobě, a co se týče transformačního nároku potvrdil své rozhodnutí "vypustit návrh" v souvislosti s novelou transformačního zákona (č.l. 46).
Usnesením ze dne 10. 4. 2000, čj. 7 C 1051/95-55, Okresní soud v Děčíně zastavil řízení v části, kterou se stěžovatel po žalovaném domáhal určení výpočtu a vypořádání majetkového podílu žalobním návrhem shora citovaným a označeným jako transformační část. Okresní soud odůvodnil svoje rozhodnutí naplněním podmínek podle ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř. (zpětvzetí návrhu) s tím, že předmětem řízení zůstává určení výše a vypořádání restituční náhrady za živý a mrtvý inventář podle zákona o půdě. V odvolání proti citovanému usnesení stěžovatel uvedl, že nálezem Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. byla příslušná ustanovení transformačního zákona zrušena, takže se dostal nikoliv vlastní vinou do nové situace, a že z tohoto důvodu považuje své návrhy na změnu žalobního petitu za bezpředmětné a trvá na původním znění žalobního petitu. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesení ze dne 20. 8. 2001, čj. 11 Co 467/2000-76, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. S odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu uvedl, že ten, kdo návrh vzal zpět, nemůže později své stanovisko již změnit, že sdělení soudu, že návrh byl vzat zpět, nelze později přikládat význam, že šlo pouze o změnu návrhu, a že důvod ani motiv zpětvzetí návrhu soud nezkoumá a je bez vlivu na jeho rozhodnutí.
V dalším řízení okresní soud usnesením ze dne 2. 5. 2000, čj. 7 C 1051/95-63, vyzval stěžovatele k vylíčení rozhodujících skutečností a o jednoznačný žalobní návrh týkající se náhrady za živý a mrtvý inventář podle zákona o půdě tak, aby byl přesný, určitý a srozumitelný. Soud zejména požadoval konkretizaci, zda se stěžovatel domáhá tvrzeného nároku formou určovací žaloby nebo žaloby na plnění, konkretizaci navrhovaných práv a povinností a vyjádření směřující k objasnění celkové výše nároku. V přípisu ze dne 19. 5. 2000 stěžovatel navrhl změnu žalobního petitu, vysvětlil, že výši nárokované částky vypočetl podle normativů v nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. v celkové výši 337 660,-- Kč a dále navrhl vypořádání transformačního podílu ve výši 299 208,-- Kč.
Usnesením ze dne 23. 5. 2000, čj. 7 C 1051/95-66, Okresní soud v Děčíně zastavil řízení o zbytku žalobního návrhu s odůvodněním, že žalobní návrh tak, jak jej stěžovatel naposledy formulačně upravil, nesplňoval podmínky podání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Konkrétně soud uvedl, že stěžovatel neuvedl, zda se jako náhrady "za zásoby krmiv, steliv a živý inventář" domáhá vydání genericky určených věcí nebo zda žádá splnění platební povinnosti žalovaného. V odvolání stěžovatel uvedl, že je přesvědčen, že žalobu doplnil podrobným výpočtem výše požadované náhrady ve věcech (krmiv, steliv a živého inventáře), když vycházel z normativů pro jednotlivé položky z příslušného ustanovení nařízení vlády č. 20/1992 Sb. a odpočítal náhrady již poskytnuté. Pokud jde o druhy náhrad, má žalobce za to, že z formulace "poskytnout žalobci náhradu za zásoby krmiv, steliv a živý inventář" musí být žalovanému zřejmé, že se nepožaduje nic jiného, než to, co bylo částečně vydáno formou naturálního plnění, tj. koně, krávy, krmivo, seno, sláma. Žalobce předpokládal, že to bude pro žalovaného přijatelnější než finanční náhrada, kterou by při insolventnosti družstev stěží vymohl. K odkazu soudu na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, zn. Cpjn 36/95, stěžovatel uvedl, že rozhodujícím kriteriem pro formulaci petitu je zákonná úprava podle §20 odst. 3 zákona o půdě, tedy náhrada ve věcech téhož druhu nebo srovnatelného druhu, ale pro stěžovatele není vyloučena volba způsobu vypořádání, zatímco pro žalovaného ano. V daném případě má navíc za to, že soud není vázán jeho žalobním návrhem ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 8. 2001, čj. 11 Co 468/2000-77, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, odkázal na jeho závěry a ztotožnil se s nimi. Odvolací soud poukázal i na to, že soud prvého stupně shledal nedostatečnost podání, nejen pokud jde o žalobní žádost, ale i v neúplnosti a nejasnosti skutkových tvrzení, jimiž bylo odůvodněno.
Ústavní soud posoudil napadená usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy se týká obou usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením čj. 11 Co 467/2000-76, týkajícím se té části žaloby, kterou se stěžovatel domáhal uspokojení svého nároku podle transformačního zákona. Jádro ústavně právní argumentace spočívá v tvrzení, že obecný soud pochybil, když změnu žalobního petitu podmíněnou platností novely transformačního zákona kvalifikoval jako částečně zpětvzetí žaloby. Ústavní soud má za to, že vyjádření stěžovatele v přípisech založených na č.l. 42 a č.l. 46, ve kterých navrhl "omezit" žalobní petit pouze na restituční nárok či "potvrdil vypuštění návrhu" týkajícího se nároku na majetkový podíl v družstvu v souvislosti s novelou transformačního zákona, obecné soudy vyhodnotily správně jako zpětvzetí části návrhu v souladu s ustanovením §96 o. s. ř., v tehdy platném znění. Tento závěr podporuje i žádost stěžovatele adresovaná ZDV M., ze které je evidentní, že stěžovatel hodlal řešit svůj transformační nárok u Pozemkového fondu ČR ve smyslu ustanovení §13 odst. 5 transformačního zákona.
Dochází-li ke změně práva v důsledku zákonných novelizací, bývá otázka vzniklých právních vztahů či ochrany již nabytých práv zpravidla řešena přechodnými ustanovení novelizujícího zákona. V případě vydání nálezu Ústavního soudu existence takových přechodných ustanovení není možná. Ústavní soud chápe situaci, do které se stěžovatel dostal po zrušení příslušných ustanovení transformačního zákona z důvodu neústavnosti, avšak nemůže nevzít v úvahu, že podle procesního předpisu tato skutečnost (změna práva) nemá vliv na již učiněný úkon a na důsledky s ním spjaté. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal stěžovatelovo tvrzení o odepření práva na soudní ochranu za opodstatněné.
Co se týče usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 11 Co 468/2000-77, podle stěžovatele okresní soud pochybil, když zastavil řízení až po pěti letech od podání žaloby a když výzvy a obecná poučení k odstranění vad podání překračovaly rámec obecných i specifických náležitostí podání předvídaný příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že okresní soud vyzýval stěžovatele k odstranění vad žaloby a žalobního petitu opakovaně. Poprvé tak učinil výzvou ze dne 29. 7. 1999 s odkazem na ustanovení §42 odst. 4, §79 odst. 1 a §80 písm. b), c) o. s. ř. Stěžovatel reagoval návrhem na změnu petitu (č.l. 42), poté vzal tento návrh změny zpět a potvrdil původní znění žalobního petitu (č.l. 46). Při ústním jednání dne 10. 4. 2000 soud opětovně stěžovatele poučil ve smyslu ustanovení §70 odst. 1 o. s. ř., na které právní zástupce stěžovatele reagoval sdělením, že "žaloba se domáhá určení povinnosti žalovanému provést výpočet náhrady za živý a mrtvý inventář, který do družstva nesl právní předchůdce žalobce" (č.l. 57). Další výzvou ze dne 2. 5. 2000 byl stěžovatel opětovně vyzván k odstranění vad původní žaloby s odkazem na ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. (č.l. 63). Na výzvu stěžovatel podáním navrhl upřesnění petitu, další vytýkané vady však neodstranil. Poté okresní soud řízení zastavil.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že okresní soud vyzýval stěžovatele nejen ke specifikaci žalobního petitu z hlediska jeho přesnosti, určitosti a srozumitelnosti, ale i k doplnění rozhodujících skutečností a ke sdělení druhu uplatněného návrhu. Požadavek soudu na náležitosti žaloby a formulaci jejího petitu je třeba posuzovat podle okolností každého jednotlivého případu. V dané věci má Ústavní soud za to, že Okresní soud v Děčíně nepřekročil limity dané ustanoveními §43 a §79 o. s. ř. a že jeho požadavky na odstranění označených vad žaloby nelze považovat za nadbytečné či formální. Pokud obecné soudy následně vyhodnotily, že vady žaloby stěžovatel neodstranil, neboť jeho podání (mimo navrhované změny petitu) neobsahovala informace, k jejichž sdělení byl vyzván, a z toho, co poskytl, je nebylo možno vyvodit, má Ústavní soud za to, že rozhodnutí o zastavení řízení bylo učiněno způsobem, který nevybočil z mezí ústavnosti.
Z důvodů shora vyložených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost tvrzení v ní obsažených podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu