ECLI:CZ:US:2002:4.US.36.02
sp. zn. IV. ÚS 36/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. J. D., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2001, sp. zn. 13 To 296/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 2 T 42/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. ledna 2002 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců pro trestný čin vydírání dle ustanovení §235 odst. 1, 2 lit. b, c) trestního zákona, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že po celou dobu byl trestně stíhán a nakonec i odsouzen pro trestný čin spáchaný ve spolupachatelství, avšak za celou dobu nebyli nalezeni spolupachatelé a ani tato forma nebyla soudem prokázána. Byl mu tak uložen přísnější trest, aniž k tomu byl zákonný důvod. Dále v ústavní stížnosti obsáhle, a místy i poněkud nepřehledně, popisoval konkrétní pochybení, jichž se měly orgány činné v trestním řízení (a zejména obecné soudy) dopustit při projednávání věci. Rovněž namítal neucelenost důkazů provedených u hlavního líčení.
V popsaném postupu stěžovatel shledal porušení zaručených základních práv a svobod. Konkrétně se mělo jednat o porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 13 To. Ten uvedl, že dle obsahu ústavní stížnosti je tato koncipována jako další opravný prostředek, kterým se stěžovatel domáhá změny meritorního rozhodnutí, ve kterém uplatňuje stejné námitky, jako v řízeních před oběma stupni obecných soudů. Těmito námitkami se již účastník zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů se s nimi neztotožnil. Tvrzení stěžovatele proto považuje za nedůvodná a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Praze, prostřednictvím krajského státního zástupce. Ten uvedl, že v předložené ústavní stížnosti stěžovatel více rozvádí a opakuje skutečnosti, které uplatňoval ve svém odvolání. Dále se vedlejší účastník vyjádřil k některým konkrétním námitkám uvedeným v ústavní stížnosti. Závěrem pak konstatoval, že dle jeho názoru nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K žádosti o zaslání spisu vedeného v uvedené věci u Okresního soudu v Kutné Hoře bylo Ústavnímu soudu sděleno, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud tedy vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Ten dne 21. března 2002, pod sp. zn. 6 Tdo 7/2002, dovolání odmítnul, a to z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 24. července 2001, tedy v době, kdy dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, nebylo možno použít, neboť tento institut nabyl účinnosti teprve 1. ledna 2002.
Vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Ústavní soud obrátil na stěžovatele, s dotazem, zda trvá na ústavní stížnosti, popřípadě navrhuje nějaké změny v důsledku vydaného rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel sice konstatoval, že i postupem Nejvyššího soudu ČR bylo do jeho práv zasaženo, ale i nadále se domáhal pouze zrušení rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně.
Po prostudování soudního spisu a všech předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Při porovnání textu odvolání, dovolání i ústavní stížnosti shledal Ústavní soud, že tyto dokumenty se v podstatné části shodují, když odchylky jsou dány pouze konkrétními okolnostmi, za kterých byla jednotlivá podání učiněna a vůči kterým orgánům státní moci směřovala. Je tedy nepochybné, že s námitkami, které stěžovatel uváděl v průběhu celého řízení se vypořádaly již obecné soudy a to jak v řízení odvolacím, tak i před soudem prvého stupně, kdy byla u hlavního líčení použita shodná argumentace, jako ve všech následujících podáních.
Za této situace Ústavní soud opakovaně uvádí, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném v trestním řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil
V rámci provedeného dokazování soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také, že se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Ústavní soud rovněž neshledal, že by postupem obecných soudů bylo rozhodováno v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny. Nebylo zjištěno, že by obecné soudy při svém rozhodování jednaly v rozporu s příslušnými právními předpisy. Ostatně stěžovatel ani nenamítal konkrétní pochybení, kterým by jej měly soudy omezit na jeho základních právech, s výjimkou paušálního nesouhlasu se závěry obecných soudů.
Za tohoto stavu věci neshledal Ústavní soud ani zásah do práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny. Pokud v ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho a neuvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv je dovolání v trestním řízení institut poměrně nový a Ústavní soud doposud nezaujal k současnému uplatňování dovolání a ústavní stížnosti stanovisko, nemůže k nápravě zásahu orgánů veřejné moci dojít za situace, kdy by z řízení před Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadl pouze rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně, vedlo by to k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu