ECLI:CZ:US:2002:4.US.363.02
sp. zn. IV. ÚS 363/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. U., zastoupeného JUDr. V. B., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2002, čj. 28 Cdo 441/2002-98 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, čj. 1 Co 171/2002-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2002, čj. 28 Cdo 441/2002-98, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, čj. 1 Co 171/2002-75, jímž byl k odvolání žalovaného L. H. změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2001, čj. 39 C 1/2000-54 tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný na své náklady ve stanovené lhůtě uveřejnil v Bulletinu advokacie specifikovanou omluvu. Stěžovatel navrhl zrušit i uvedený rozsudek odvolacího soudu.
Stěžovatel tvrdí, že aplikace ust. §11 obč. zák. obecnými soudy byla zásadně chybná. Nesouhlasí s jejich skutkovým i právním hodnocením případu, které dle něho je v příkrém rozporu s listinnými důkazy obsaženými ve spise soudu prvého stupně, stejně jako s obsahy svědeckých výpovědí. Z těchto tvrzení však stěžovatel ve své stížnosti nevyvodil podrobnější ústavněprávní závěry doplněné řádnou ústavněprávní argumentací, když jen poukázal na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a nejasným způsobem též na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nelze pokládat ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 39 C 1/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost neobsahuje nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Ostatně ani stěžovatel sám, kromě obecného, a v daných souvislostech nepřiléhavého, poukazu na základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 2 Listiny, nic na podporu svého tvrzení o zásahu do ústavních práv neuvedl. Za tohoto stavu je ústavní stížnost pouhým nesouhlasem s výsledkem občanskoprávního sporu, který sám o sobě nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu, jak ostatně vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu