ECLI:CZ:US:2002:4.US.388.02
sp. zn. IV. ÚS 388/02
Usnesení
IV. ÚS 388/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, čj. 1 Co 31/2002-56, ze dne 28. 3. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2002, čj. 5 Nc 121/2000-51, jímž bylo s odůvodněním, že stěžovatel své podání řádně neopravil a nedoplnil, zastaveno řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal obnovy řízení.
Stěžovatel uvádí, že hlavním důvodem, proč bylo řízení ve věci jeho návrhu na ochranu osobnosti proti žalovanému ČR- Ministerstvu spravedlnosti Praha zastaveno, bylo to, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 1998, čj. 5 Nc 78/98-6, nevyhověl jeho žádosti o ustanovení advokáta, přestože byly splněny podmínky pro ustanovení zástupce. Tímto postupem soudu byla stěžovateli fakticky zmařena možnost uplatnit své právo u soudu, neboť jako laik nebyl schopen bez pomoci advokáta vyhovět výzvám soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 Nc 121/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že vrchní soud důkladně přezkoumal důvody, které vedly krajský soud k zastavení řízení, a následně shodně konstatoval, že stěžovatel sice k výzvě soudu konkrétně uvedl, proti jakým rozhodnutím směřuje jeho návrh na obnovu řízení, avšak přes poučení soudu nevymezil důvody, pro které se obnovy řízení domáhá, neboť za vymezení důvodů nelze považovat odkaz na procesní ustanovení §228 odst. 1 a 2 o.s.ř., či vlastní právní názory na zákonnost vydaných rozhodnutí, event. údaje o činnosti jím označeného soudce, které se nevztahují k řízení, které žádá podrobit obnově řízení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že uvedeným závěrům soudů, zcela odpovídajícím podkladům založeným v soudním spise a korespondujícím s platnou právní úpravou, nelze nic vytknout, natož je považovat za protiústavní.
Za příčinu, dle stěžovatele nezákonného postupu soudů, vedoucího k zastavení řízení, stěžovatel považuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 1998, čj. 5 Nc 78/98-6, potvrzené usnesením Vrchního soudu v Olomouci, čj. 1 Co 10/99-11, ze dne 29. 1. 1999, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení advokáta. Toto usnesení však dle petitu návrhu ústavní stížností napadeno nebylo a navíc v poměru k tomuto usnesení by byla ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem, neboť tato dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí 60 dnů a počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. III.ÚS 392/99, byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1038/99, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti uvedenému potvrzujícímu usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud zde současně konstatoval, že stěžovatel, který napadal tvrzení odvolacího soudu, jenž v rozhodnutí potvrzujícím usnesení soudu I. stupně vyslovil, že ve věci, v níž se stěžovatel domáhal ustanovení zástupcem advokáta, jde zřejmě o bezúspěšné uplatňování práva, neoznačil dovolací důvod ve smyslu §237 odst. l písm. f) o.s.ř. a nevyužil tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Za této situace, kdy jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu