ECLI:CZ:US:2002:4.US.392.02
sp. zn. IV. ÚS 392/02
Usnesení
IV. ÚS 392/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2002, čj. 126848/02/228931/4213, a proti postupu Finančního úřadu v Hradci Králové v daňovém řízení, zahájeném dle protokolu ze dne 27. 9. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové, kterým nebylo vyhověno námitce stěžovatele podané podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, stěžovatel uvádí, že jeho námitka směřovala proti postupu pracovníka správce daně při provádění daňové kontroly, jímž bylo stěžovateli jako daňovému subjektu znemožněno realizovat svá procesní práva. Podle názoru stěžovatele ho správce daně tím, že jej neinformuje o výsleších třetích osob a dalších úkonech a do spisu zařazuje účelově jen některé doklady, de facto vylučuje z řízení, čímž porušuje jeho právo ústavně zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Způsob, jakým bylo o podané námitce rozhodnuto, je dle stěžovatele v rozporu se zákonem, čímž dochází k nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny, což v konečném závěru vede nebo může vést k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti stěžovatel dále podrobně rozebírá důsledky nesprávného postupu správce daně, odkazuje na právní závěry konkrétně citovaných nálezů Ústavního soudu a ze všech těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud zrušil shora citované rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2002 a aby tomuto orgánu nařídil povinnost dodatečně umožnit stěžovateli účast na právních úkonech, při kterých orgán veřejné moci sám nebo cestou dožádaných orgánů kladl otázky třetím osobám a umožnit mu též položit třetím osobám otázky, které se vztahují k daňovému řízení a které jsou dle názoru stěžovatele důležité pro správné stanovení jeho daňové povinnosti. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým správci daně uloží, aby založil do veřejné části spisu stěžovatele všechny důkazní prostředky, které mají charakter veřejné listiny a byly v době po zahájení daňové kontroly pořízeny jako zápis z jednání ve smyslu ustanovení §12 zákona o správě daní a poplatků, a zakáže mu, aby do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti v daňové věci meritorně rozhodl.
Ze spisového materiálu Finančního úřadu v Hradci Králové vedeného ke shora citovanému rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002, jakož i z vyjádření ústavní stížnosti samotné, Ústavní soud zjistil, že ke dni podání ústavní stížnosti nebyla daňová kontrola dotýkající se daně z příjmů fyzických osob, daně silniční a daně z přidané hodnoty za období 1998 - 2000 dosud ukončena.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i postup, Finančního úřadu v Hradci Králové z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002, čj. 126848/02/228931/4213, nepřípustná a v části směřující proti postupu správce daně zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že jeho zásahy do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci jsou přípustné nikoliv z důvodu ochrany zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti.
Z těchto obecných východisek Ústavní soud vycházel i v projednávané věci. Pokud stěžovatel tvrdí, že správce daně v průběhu daňové kontroly omezuje jeho procesní práva, bude mít nepochybně možnost tuto námitku uplatnit při projednání závěrečné zprávy o kontrole, a pokud na základě jejích výsledků Finanční úřad v Hradci Králové vydá rozhodnutí, se kterými stěžovatel nebude souhlasit, pak i v odvolání proti nim. Podle výsledku budoucího odvolacího řízení stěžovatel má následně možnost domáhat se přezkumu správních rozhodnutí příslušným obecným soudem, který je povolán k tomu, aby přezkoumal zákonnost vydaných rozhodnutí a zjistí-li vady, které mohly mít vliv na rozhodnutí, je v jeho moci napadené rozhodnutí zrušit a zavázat správní orgán svým právním názorem. Je tedy evidentní, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, kterému mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002, čj. 126848/02228931/4213, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K té části ústavní stížnosti, ve které se stěžovatel domáhá ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Ústavní soud uvádí, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 243).
Jak bylo vyloženo shora, stěžovatel má možnost domáhat se nápravy tvrzeného nesprávného postupu finančních orgánů, který pokud vyústí ve vydání správních rozhodnutí, po ukončení správního řízení přezkumem jejich zákonnosti. Takový způsob ochrany základních práv jednotlivce je souladný s principy ovládajícími ústavní soudnictví.
Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v tomto bodě odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu