ECLI:CZ:US:2002:4.US.417.01
sp. zn. IV. ÚS 417/01
Usnesení
IV. ÚS 417/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.K., zastoupeného Mgr. I.V., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, č.j. 45 C 143/92-130, a kterou se dále domáhá vyslovení průtahů v řízení vedeném Městským soudem v Brně, sp. zn. 45 C 142/92 (správně sp. zn. 45 C 143/92), a o návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení některých zákonných ustanovení se odmítá.
Odůvodnění:
S poukazem na porušení svých ústavně zaručených práv se stěžovatel ústavní stížností domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, čj. 45 C 143/92-130, a vyslovil průtahy v řízení vedeném Městským soudem v Brně, sp. zn. 45 C 142/92 (správně: sp. zn. 45 C 143/92). Stěžovatel současně využil možnosti dané mu ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a požadoval zrušení §202 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") a ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 212/2000 Sb.").
Městský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2001, čj. 45 C 143/92-130, rozhodl o procesním návrhu stěžovatele (takto žalobce v restitučním sporu před ním vedeným) ze dne 20. 1. 2001 tak, že (I.) připustil změnu žalobního návrhu ve výroku blíže popsanou (1., 2.); (II.) nepřipustil, aby z řízení vystoupil žalovaný ad 3), tedy I., a na jeho místo nastoupilo Ministerstvo financí České republiky a konečně (III.) nepřipustil změnu návrhu ve znění, že (3.) žalovaná Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, je povinna zaplatit žalobcům J.K. a M.K. (stěžovateli) po jedné polovině z částky 4.672.320,- Kč s úrokem z prodlení 10%, vypočteným ode dne doručení (uvedenou změnu navrhujícího) podání soudu do dne zaplacení, a že (4.) žalovaná Česká republika zastoupená Ministerstvem kultury je povinna vydat těmže žalobcům 43 obrazů z původní sbírky nebo oběma společně zaplatit za každý nevydaný obraz částku 500.000,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poté, co zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy v jeho restituční věci, poukázal stěžovatel zejména na to, že je dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), oprávněnou osobou k vydání obrazové sbírky R.P., ale postavení takto oprávněné osoby mu již nesvědčí v intencích zákona č. 212/2000 Sb., neboť dle §3 odst. 1 citovaného zákona umělecká díla, která byla v období od 29. září 1938 do 4. května 1945 odňata fyzickým osobám v důsledků převodů nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákonem č. 128/1946 Sb., a která jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu, se převedou bezúplatně do vlastnictví fyzické osoby, která je před odnětím vlastnila, a pokud tato osoba zemřela, převedou se do vlastnictví jejího manžela, anebo do vlastnictví jejích potomků, pokud původní vlastník a jeho manžel již zemřeli. Naopak zákon č. 87/1991 Sb., přiznává postavení oprávněných osob v ustanovení §3 odst. 4 kromě původních vlastníků mimo jiné i jejich pozůstalým v pořadí dědic ze závěti, děti a manžel, rodiče, sourozenci nebo jejich děti, a z tohoto důvodu také podal návrh na připuštění změny návrhu tyto skutečnosti reflektující, k čemuž dodal, že si je vědom podmínky dané ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne), nicméně se domnívá, že vzhledem k výjimečnosti osudů původních židovských vlastníků nelze spravedlivě odůvodnit zánik nároku na vydání pro osoby blízké, pokud se teprve po této lhůtě zjistí, že určitý movitý majetek byl po celá desetiletí v držení státu, pročež právě z těchto důvodů podal již konstatovaný návrh na doplnění původní žaloby o nárok na vydání zmíněné obrazové sbírky. V tomto podání ohledně další části uplatněného restitučního nároku též navrhl, aby soud dle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. připustil, aby z řízení vystoupil I., coby držitel požadovaných zastavěných pozemků, a na jeho místo nastoupilo Ministerstvo financí České republiky a současně navrhl, aby soud rozhodl podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o povinnosti tohoto subjektu vyplatit žalobcům náhradu za pozemky, které nelze pro uvedenou zákonnou překážku vydat.
O takto vznesených návrzích rozhodl Městský soud v Brně již zmíněným usnesením ze dne 26. 4. 2001, čj. 45 C 143/92-130, jímž shora uvedenému návrhu nevyhověl a záměnu účastníků, jakož ani změnu žaloby v takto odpovídajícím rozsahu nepřipustil. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ustanovení §202 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepřipouští opravný prostředek proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. Označený soud tomuto návrhu podle názoru stěžovatele nevyhověl, když vycházel především z toho, že "v dosavadním průběhu řízení byly provedeny veškeré dostupné listinné důkazy a výsledky dosavadního řízení včetně všech prováděných důkazů by nemohly být podkladem pro další řízení o takto změněném návrhu, vše v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení". S těmito závěry nalézacího soudu stěžovatel polemizuje a zdůrazňuje, že veškeré dosavadní dokazování směřovalo prakticky pouze k tomu, zda žalobci (stěžovatel a jeho bratr) jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Pokud byl původní meritorní rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1998, čj. 45 C 143/92-86, k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 44 Co 679/98, s tím, že není přezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, nezbývá soudu prvního stupně, než se věcí opět zabývat, přičemž neprováděl-li k předmětu nároku žádné dokazování, a tudíž žádné výsledky dokazování v tomto směru neexistují, musí toto zahájit k předmětu nároku od počátku.
Závěrem stěžovatel též shrnul své námitky k nestrannosti soudů obou stupňů, jakož i výtky proti postupu odvolacího soudu a v návaznosti na shora již učiněné vývody zdůraznil tvrzenou neústavnost ustanovení §202 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na základě něhož je ve spojení s ustanovením §167 téhož předpisu umožněno, aby soud bez veřejného projednání usnesením rozhodoval o přípustnosti změny návrhu, když současně je tímto způsobem vyloučeno podání opravného prostředku proti usnesení, jímž vedle podmínek řízení (dle přesvědčení stěžovatele) soud rozhodl i o hmotném právu účastníka. V uvedeném postupu - podle stěžovatele nesouladném s čl. 90 Ústavy ČR - spatřuje rozpor se zásadou veřejnosti řízení ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále pak též rozpor s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítaným průtahům v řízení uvedl, že Ústavní soud k jím dříve podané ústavní stížnosti usnesením ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. III. 268/2000, sice průtahy v předmětném řízení u odvolacího soudu konstatoval, ale ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou. Městský soud v Brně nicméně v uvedených průtazích pokračoval, když usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 44 Co 679/98, ze dne 5. 9. 2000, na nějž Ústavní soud ve shora uvedeném rozhodnutí odkázal, doručil stěžovateli 13. 12. 2000, a to s prodlevou delší 3 měsíců ode dne 7. 9. 2000, kdy podle označení podatelny nalézacího soudu usnesení odvolacího soudu tento soud obdržel.
Ze všech takto rozvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že Česká republika není schopna dostát svým závazkům sjednaným v čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto požaduje, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, čj. 45 C 143/92-130, vyslovil průtahy v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 45 C 142/92 (správně sp. zn. 45 C 143/92) a zrušil ustanovení §202 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jakož i ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 45 C 143/92, a poté, co se seznámil se spisovým materiálem i vlastním obsahem návrhu stěžovatele, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, čj. 45 C 143/92-130, bylo nutné posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti samostatně ve vztahu k jednotlivým výrokům tohoto rozhodnutí. Přitom opodstatněností návrhu je třeba rozumět v řízení před Ústavním soudem to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí porušilo základní práva a svobody stěžovatele.
Z výroku I. citovaného usnesení se podává, že jím bylo vyhověno procesnímu návrhu stěžovatele a z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že proti němu ústavní stížnost ani nesměřuje.
Ve vztahu k výroku II. citovaného usnesení je potom založena přípustnost odvolání (§201 ve spojení s §202 o.s.ř.), a ústavní stížnost je tedy v tomto směru nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nakonec této skutečnosti si byl stěžovatel vědom, neboť - jak je patrno z připojeného spisu obecného soudu - proti tomuto výroku se odvolal, a to podáním ze dne 20. 5. 2001, doručeným Městskému soudu v Brně 25. 5. 2001.
Konečně výrokem III. napadeného rozhodnutí nebylo vyhověno dispozičnímu úkonu stěžovatele, požadujícím změnu návrhu v podobě, jak byla tato již dříve popsána. Dle ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu a v takovém případě pokračuje v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. Nalézací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že v dosavadním řízení nebyly prováděny důkazy, které by se vztahovaly k vyčíslení náhrad za nevydané pozemky, přičemž současně ani subjekt, po němž je tato náhrada požadována, není účastníkem řízení, z čehož dovodil nenaplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele. Obdobně stran návrhu na vydání předmětné obrazové sbírky uvedl, že se jednalo o nárok zcela nový, ve vztahu k němuž dosud žádné důkazy prováděny nebyly. V daných souvislostech, vědom si svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jakož i na druhé straně obecně koncipované zásady nezávislosti soudního rozhodování dopadající nepochybně v prvé řadě na obecné soudy (čl. 82 Ústavy ČR), Ústavní soud neshledal náležitý důvod zpochybňovat závěry nalézacího soudu, které nevybočily z intencí dotčeného ustanovení o.s.ř. V naznačeném směru je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, kdy stěžovateli nic nebrání v tom, aby takto formulované návrhové žádání uplatnil u obecných soudů samostatným návrhem na zahájení řízení, na základě něhož jsou tyto orgány veřejné moci povinny se věcí v mezích vzneseného návrhu zabývat (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž ústavní stížností napadeným usnesením není nijak dotčena výchozí právní pozice stěžovatele v případně takto nově zahájeném řízení. Vycházeje z těchto úvah, současně veden principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti této části ústavní stížnosti, neboť v postupu soudu nebylo shledáno porušení principů řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní stížností též stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, když poukazuje na to, že výtkou proti tomuto tvrzenému tzv. jinému zásahu veřejné moci se již ve vztahu k řízení, vedenému u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 143/92, zabýval Ústavní soud k podanému návrhu stěžovatele ze dne 28. 4. 2000, a to v usnesení, sp. zn. III. ÚS 268/2000, ze dne 23. 10. 2000. V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že řízení před odvolacím soudem v dané věci přesáhlo délku obvyklou, avšak toto pochybení již bylo (v době rozhodování Ústavního soudu) činností Krajského soudu v Brně odstraněno, protože tento soud již dále v průtazích nepokračoval a ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, z čehož dovodil Ústavní soud nepřípustnost návrhu, neboť krajský soud již ve věci rozhodl a zanikl tak důvod, který by eventuálně Ústavnímu soudu umožnil rozhodnout ve smyslu tehdy podaného návrhu, tj. uložit povinnost krajskému soudu nepokračovat v průtazích v odvolacím řízení. Ústavní soud rozhodujíce o nyní projednávané ústavní stížnosti, nepohybující se při svém rozhodování v procesním vakuu, musel reflektovat takto nastalý procesní stav a nemohl tyto skutečnosti pominout. Brojí-li tedy stěžovatel v návaznosti na uvedené proti následným průtahům v řízení, spočívajícím podle jeho názoru v tom, kdy konstatované rozhodnutí odvolacího soudu mu bylo doručeno s časovou prodlevou tří měsíců, nelze z této samotné skutečnosti dovodit bez dalšího průtahy v řízení, nadto dosahující ústavní roviny; odhlédnuto již od toho, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (konkrétně ve vztahu k průtahům k předmětnému doručení je třeba konstatovat, že tyto vlastním doručením pominuly), neboť v projednávané věci je evidentní, že se nalézací soud bude opětovně návrhem stěžovatele zabývat, a to v intencích právního názoru vysloveného v rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k těmto úvahám shledal Ústavní soud i tuto část ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou.
Veden výše uvedenými zjištěními Ústavní soud rozhodl tak, jak je z výroků tohoto usnesení zřejmé. Ústavní stížnost v části, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, č.j. 45 C 143/92-130, odmítl pro nepřípustnost a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, nejsou splněny podmínky pro projednání akcesorického návrhu na zrušení §202 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a ustanovení §3 zákona č. 212/2000 Sb., když nutno pro úplnost uvést, že posléze uvedené ustanovení nebylo v projednávané věci aplikováno, a tudíž stěžovatel by nebyl ani v případě úspěšnosti ústavní stížnosti k podání návrhu na jeho zrušení aktivně legitimován.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj