ECLI:CZ:US:2002:4.US.438.01
sp. zn. IV. ÚS 438/01
Usnesení
IV. ÚS 438/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P.M., zastoupeného JUDr. E.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 30 Ca 201/2000-27, ze dne 13. 2. 2001, proti rozhodnutí Ředitele Policie České republiky, čj. 595/2000, ze dne 21. 6. 2000, a rozhodnutí Ředitele Policie České republiky, čj. 30/2000, ze dne 11. 4. 2000, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ředitelství Policie ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 40 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a dvou rozhodnutí příslušných služebních funkcionářů Policie ČR.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 30 Ca 201/2000-27, ze dne 13. 2. 2001, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ředitele Policie České republiky, čj. 595/2000, ze dne 21. 6. 2000, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ředitele Policie České republiky, čj. 30/2000, ze dne 11. 4. 2000. Tímto rozhodnutím uvedený služební funkcionář rozhodl podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o služebním poměru"), o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie ČR ke dni 12. 4. 2000 z důvodu, že měl úmyslně zvlášť závažným způsobem porušit základní povinnosti policisty ve smyslu §28 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru a též zvlášť závažným způsobem úmyslně porušit služební přísahu ve smyslu §6 tohoto zákona. Tyto skutečnosti byly spatřovány v tom, že ze šetření a sdělení obvinění stěžovateli mělo vyplynout, že měl zpracovat záznam o malé dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 12. 2. 2000. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání Policií ČR, pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. z., které však nebylo dosud skončeno.
V odvolání proti rozhodnutí Ředitele Policie ČR, a v návazně podané žalobě proti oběma správním rozhodnutím stěžovatel argumentoval, že jediným důvodem pro jeho propuštění ze služebního poměru mělo být jednání, pro které je vedeno trestní řízení dosud pravomocně neskončené. V podané žalobě stěžovatel namítal, že oba služební funkcionáři učinili rozhodnutí o vině stěžovatele ve věcech, které náleží rozhodovat jenom soudům, tj. ve věcech trestního řízení (čl. 40 Listiny), a dále poukazoval na nepřezkoumatelnost některých částí rozhodnutí služebního funkcionáře II. stupně. Krajský soud v Plzni se ve svém rozhodnutí, kterým podanou žalobu zamítl, detailně zabýval jednáním, které je předmětem trestního stíhání, a dospěl k závěru, že služební funkcionář může rozhodovat podle své volné úvahy, neboť znaky toho, co je zvlášť závažným porušením služební povinnosti nebo služební přísahy, nejsou zákonem přesně vymezeny. V ústavní stížnosti pak stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že z žádného z nich není patrno, zda měl stěžovatel svým jednáním údajně porušit služební přísahu nebo služební povinnost, ačkoliv ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru v sobě zahrnuje dvě skutkové situace, a to podle jeho názoru v poměru alternativním. Z rozhodnutí rovněž srozumitelně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, takže rozhodnutí podle stěžovatelova názoru trpí nepřezkoumatelností, a byla tedy vydána v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a jsou projevem libovůle v rozhodování. Napadená rozhodnutí dále nerespektují, jak již zmíněno výše, zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť má-li důvod, spočívající v porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, záležet ve stejném jednání, jaké je zároveň považováno za spáchání trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání, nemůže před pravomocným skončením tohoto stíhání dospět služební funkcionář k závěru, že stěžovatel spáchal jednání zakládající trestný čin. Takový závěr může učinit pouze orgán činný v trestní řízení, a tedy v konečné instanci příslušný soud, neboť ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR jen soud rozhoduje o vině a o trestu. Uvedeným postupem se oba služební funkcionáři i krajský soud dostali do rozporu také s ústavní zásadou uvedenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterých státní orgán může uplatňovat státní moc jen v případě a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. V zákoně o služebním poměru je zakotven institut zproštění výkonu služby dle §27 tohoto zákona, jehož použití přichází v úvahu právě v případě, kdy je policista podezřelý ze spáchání trestného činu. Stěžovatel připomíná ustanovení §106 odst. 1 písm. e) a §107 odst. 1 zákona o služebním poměru, která hovoří o pravomocném odsouzení pro trestný čin, a dovozuje, že u ustanovení §106 odst. 1 písm. d) tohoto zákona zde uvedené porušení služební přísahy a služební povinnosti zvlášť závažným způsobem je třeba spatřovat v jiném jednání policisty, než ve spáchání úmyslného trestného činu. Služební funkcionář byl tedy podle stěžovatelova názoru v jeho případě povinen vyčkat pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení a pak eventuálně postupovat podle ustanovení §106 odst. 1 písm. e) a §107 odst. 1 zákona o služebním poměru. S ohledem na výše uvedenou argumentaci proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 201/2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti jeho vyjádření.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti svou argumentaci opírá, stejně jako v podané žalobě a stejně jako v odvolání proti rozhodnutí vydanému příslušným služebním funkcionářem v prvním stupni, o neprokazatelné tvrzení, že napadenými rozhodnutími byla porušena zásada presumpce neviny, zakotvená v čl. 40 odst. 1, 2 Listiny. Krajský soud již v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že správní orgány obou stupňů měly v řízení před vydáním jejich rozhodnutí k dispozici dostatek důkazů, jejichž hodnocením dospěly ke skutkovému zjištění, odůvodněnému výsledky dokazování, že dopravní nehody, popisované stěžovatelem, které se podle jeho tvrzení měly stát dne 12. a 15. 2. 2000, se ve skutečnosti nestaly, tzn. že stěžovatel v rozporu se služební přísahou a současně v rozporu se základními povinnostmi policisty při plnění těchto povinností lhal. Aniž by si služební funkcionáři obou stupňů činili úsudek o tom, zda tímto jednáním byla naplněna skutková podstata některého z trestných činů, tj. aniž by ve svých rozhodnutích vycházeli ze závěrů, že stěžovatel je vinen, že spáchal konkrétní trestný čin zcela nezávisle na probíhajícím trestním řízení, což podle názoru krajského soudu je v souladu s pravomocí služebního funkcionáře, vymezenou v zákoně o služebním poměru, posuzovali uvedené jednání stěžovatele výhradně podle tohoto zákona a dospěli k závěru, že stěžovatel tímto svým jednáním porušil jak služební přísahu, tak služební povinnost, a to úmyslně a zvlášť závažným způsobem, když si musel být vědom, že jím vypracovaný úřední doklad, resp. jím dosvědčovaná pravdivost úředního dokladu, vystaveného jeho kolegou, mohou být držitelem těchto dokladů zneužity. Podle názoru krajského soudu není ústavní stížnost v dané věci důvodná, neboť rozhodnutími příslušných služebních funkcionářů obou stupňů, ani napadeným rozsudkem krajského soudu, nebyla porušena zásada presumpce neviny, zakotvená v čl. 40 odst. 1, 2 Listiny (správní orgány, ani krajský soud v přezkumném řízení nevyslovily v napadených rozhodnutích, že stěžovatel je vinen spácháním trestného činu), služební funkcionáři obou stupňů uplatnili státní moc v případě, v mezích a způsobem stanoveným zákonem o služebním poměru, jak krajský soud uzavřel ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění v tomto bodě odkazuje, a nebyla tedy porušena Listina v čl. 2 odst. 2, ani Ústava ČR v čl. 2 odst. 3, jak tvrdí stěžovatel, a krajský soud na základě žaloby stěžovatele přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu způsobem a v mezích, stanovených občanským soudním řádem, a své rozhodnutí ve věci řádně odůvodnil. Krajský soud se proto neztotožňuje s blíže v ústavní stížnosti neodůvodněným tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, aniž by současně byl porušen čl. 90 Ústavy ČR. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval opakovaně v řízení o řádném opravném prostředku a v podané žalobě (č.l. 1-3). Krajský soud se těmito jeho námitkami v rámci přezkumu rozhodnutí služebního funkcionáře druhého stupně ve svém rozhodnutí obsáhle a detailně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti i předchozích stěžovatelových podání představuje námitka, že napadená rozhodnutí nerespektují zásadu presumpce neviny zaručenou v čl. 40 odst. 1, 2 Listiny. Touto stěžovatelovou námitkou se ve svém rozhodnutí, kterým zamítl podanou žalobu, podstatným způsobem zabýval již Krajský soud v Plzni a dospěl k závěru, že služební funkcionáři posuzovali jednání stěžovatele pouze z pohledu zákona o služebním poměru, a to zda tímto jednáním stěžovatel porušil služební přísahu a služební povinnost zvlášť závažným způsobem, k čemuž je nepochybně opravňovalo ustanovení §106 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, a neučinili přitom žádný úsudek o tom, zda jednání stěžovatele je či není trestným činem. Ústavní soud po zvážení spisového materiálu nepřijal stěžovatelovo tvrzení, že závěry služebních funkcionářů a krajského soudu, že stěžovatel svým jednáním zvlášť závažným způsobem porušil služební přísahu a služební povinnost policisty, byla ve vztahu k jeho osobě dotčena zásada presumpce neviny zaručená mu v čl. 40 odst. 1, 2 Listiny, neboť uvedené závěry nepředjímají rozhodnutí o tom, zda jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata některého z trestných činů. Nelze tedy v daném případě směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Ústavní soud v tomto směru navíc konstatoval, že se Krajský soud v Plzni při svém rozhodování obsáhle (na čtrnácti stranách svého rozsudku) zabýval otázkou, zda bylo prokázáno jednání, ve kterém bylo služebními funkcionáři spatřováno stěžovatelovo porušení služební přísahy a služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, zakládající, ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, důvod pro propuštění policisty ze služebního poměru. Dospěl v tomto směru k závěru, že uvážení služebních funkcionářů obou stupňů, na jehož základě dospěli k závěru, že zákonná podmínka podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, byla v tomto případě splněna, vycházelo ze skutečností, které byly zjištěny řádným procesním způsobem a uvážení bylo v souladu s pravidly logického usuzování. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti skutková zjištění Krajského soudu v Plzni, která byla pro tento jeho závěr podkladem, ani nezpochybňuje.
V ustanovení §106 odst. 1 zákona o služebním poměru je stanoveno, ve kterých případech může být policista propuštěn ze služebního poměru. Z těchto taxativně uvedených důvodů, doplněných dále o důvody uvedené v §107 odst. 1 citovaného zákona, však neplyne, jak tvrdí stěžovatel, že pokud svým jednáním porušil služební přísahu a služební povinnost zvlášť závažným způsobem, a toto jednání se stalo i předmětem trestního stíhání, nemohl být po zahájení trestního stíhání proti jeho osobě již uplatněn pro propuštění ze služebního poměru důvod, vyplývající z ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Ústavní soud se rovněž nemohl ztotožnit se stěžovatelovou námitkou, že z žádného z napadených rozhodnutí není patrno, zda měl stěžovatel svým jednáním porušit služební přísahu nebo služební povinnost, ačkoliv jde o dvě skutkové situace v poměru alternativním. Jak výslovně uvedl krajský soud ve svém rozsudku (s.16), dospěl po přezkoumání napadených rozhodnutí k závěru, že stěžovatel uváděním nepravdivých údajů naplnil svým jednáním oba uvedené důvody, když porušil služební přísahu a služební povinnost zvlášť závažným způsobem.
Jako poslední svoji námitku stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, což činí podle jeho názoru tato rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Krajský soud po přezkoumání stěžovatelem žalovaného správního rozhodnutí v tomto směru shledal, že služební funkcionáři za zjištěného stavu věci postupovali na základě zákonem povolené volné úvahy podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a nevybočili z mezí a hledisek stanovených zákonem o služebním poměru. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že správním orgánům a obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro volné uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele, Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu