Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.04.2002, sp. zn. IV. ÚS 455/01 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 51/26 SbNU 57 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.455.01

sp. zn. IV. ÚS 455/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. J-ské, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, se zrušují. Odůvodnění: Dne 26. července 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, potvrzujícího usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí odnětím nezletilých dětí z péče matky a jejich předáním do výchovy otce. Výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. května 1997, sp. zn. Nc 28/95, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 9. října 1997, sp. zn. 12 Co 578/97. Tento exekuční titul nabyl právní moci dne 13. listopadu 1997 a upravoval výchovu a výživu nezletilých dětí za trvání manželství. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 12 C 69/96, v části nenapadené odvoláním, bylo manželství rozvedeno. V této části nabyl rozsudek právní moci dne 23. listopadu 1997. Zbývající část rozsudku, týkající se úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí po rozvodu, byla napadena odvoláním. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 30. října 2000, pod sp. zn. 12 Co 333/98, věc vrátil k dalšímu projednání. Usnesením ze dne 27. března 2001, sp. zn. 12 C 69/96, došlo k vyloučení věci k samostatnému projednání a doposud v ní nebylo pravomocně rozhodnuto. V uvedeném postupu obecných soudů stěžovatelka shledala zásah do svých základních práv a svobod zaručených v Ústavě ČR. Mělo se jednat zejména o právo na soudní ochranu zákonným způsobem (čl. 90), vázanost soudce zákonem (čl. 95) a rovnost účastníků řízení (čl. 96 Ústavy ČR). Současně se stěžovatelka domáhala ochrany práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na státní pomoc pro rodiče pečující o děti dle čl. 32 odst. 5 Listiny a práva dětí být odloučen od rodičů jen rozhodnutím soudu dle čl. 31 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž uvedla, že ani jí ani její právní zástupkyni nebylo napadené usnesení krajského soudu doručeno. V příslušném spisu, do kterého nahlédly dne 30. května 2001, však bylo uvedeno, že stěžovatelce má být usnesení doručeno při provedení výkonu rozhodnutí. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně senátu 12 Co. Ta uvedla, že s důvody ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť stěžovatelka, nemající možnost podat dovolání, využívá Ústavní soud jako další přezkumnou instanci. Rovněž podle ní nedošlo k porušení práva stěžovatelky na rovnost v řízení. V řízení před obecnými soudy nebyly porušeny procesní předpisy a ani nebyl porušen spravedlivý proces. Námitku, že vykonatelnost rozsudku pozbyla účinnosti právní mocí rozvodu manželství, uplatnila stěžovatelka již v průběhu odvolacího řízení. S touto problematikou se v odůvodnění odvolací soud vypořádal, když uzavřel, že sice došlo k pravomocnému rozvodu, avšak tato skutečnost neměla vliv na otázku výchovy a výživy nezletilých dětí, neboť v této části nenabyl rozsudek doposud právní moci. Dále se ve vyjádření uvádí, že odvolacímu soudu je známo stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem manželství rodičů pozbývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že toto stanovisko vychází ze znění zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného do 31. července 1998, které s řízením o rozvod spojovalo řízení o úpravě práv a povinností rodičů k dětem po rozvodu. V konkrétním případě by však, s ohledem na skutečnost, že o úpravě vztahů po zániku manželství doposud nebylo rozhodnuto, nastala situace, kdy tyto vztahy by nebyly upraveny vůbec. Novela zákona o rodině, účinná od 1. srpna 1998, již tuto situaci do jisté míry vyřešila tím, že úprava práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu po rozvodu manželství probíhá v samostatném řízení ještě před rozvodem manželství. Odvolací osud proto v projednávané věci přistupoval ve stejném duchu k řešení otázky vykonatelnosti rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem manželství. Zaujal stanovisko, že rozsudek upravující práva rodičů před zánikem manželství lze vykonat i po jeho zániku. V souvislosti s nařízením výkonu rozhodnutí soudu přísluší pouze zkoumat existenci vykonatelného exekučního titulu. Tím je rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem manželství, a to až do doby, kdy nabude právní moci rozsudek upravující práva a povinnosti rodičů k nezletilým dětem na dobu po rozvodu. Dle účastníka jeho postupem nedošlo k porušení čl. 32 Listiny, neboť právě absence rozhodnutí o úpravě vztahů by vedla k nejasnostem v poměrech dětí. K odloučení dětí od matky nedochází v konkrétním případě bezdůvodně, ale na základě rozhodnutí soudu, které má oporu v zákoně. Z uvedených důvodů navrhl odvolací soud ústavní stížnost odmítnout. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Okresní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně soudu. Ta uvedla, že v projednávané věci mělo být respektováno zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem manželství rodičů pozbývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Novela zákona o rodině na tomto stanovisku nemůže nic změnit, neboť i před zmíněnou novelou se vyskytovaly případy, kdy výrok o právech a povinnostech rodičů k dětem nabyl právní moci mnohem později, než výrok o rozvodu manželství rodičů. Na tuto situaci pak ani novela zákona o rodině, účinná od 1. srpna 1998, nepamatovala. Tyto situace však je možné řešit (jak před novelou tak i po ní), předběžným opatřením ve smyslu ustanovení §76 a násl. o.s.ř. Spolu s tímto vyjádřením byl Ústavnímu soudu zaslán rovněž spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nc 28/95, s poznámkou, že ve věci bylo nařízeno jednání na 23. května 2002. Ústavní soud vzal na vědomí souhlas účastníků řízení s tím, aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání, a po posouzení předložených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se zabýval nejdříve formálními náležitostmi ústavní stížnosti. Jak je zřejmé ze soudního spisu i ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka doposud neobdržela napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Podle údaje ve spisu okresního soudu sp. zn. Nc 28/95 na č.l. 449, má být napadené rozhodnutí stěžovatelce doručeno v souladu s §3 Instrukce ministerstva spravedlnosti 698/88-L, kterou se upravuje postup při výkonu soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, teprve při provádění výkonu rozhodnutí odebráním dětí. Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil dále, že ačkoliv napadené rozhodnutí vydal krajský soud již dne 30. června 2000, doposud nebylo vykonáno. Hrozba výkonu rozhodnutí je stěžovatelce známa od 30. května 2001, kdy náhodně při nahlédnutí do spisu bylo rozhodnutí objeveno její právní zástupkyní. Z předloženého spisu je dále zjevné, že v mezidobí proběhlo u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. Nc 277/2000, na návrh tamního okresního úřadu, řízení o nařízení předběžného opatření podle §76 odst. 1 o.s.ř. Okresní úřad se tímto návrhem pokoušel dosáhnout právní jistoty pro stěžovatelku, resp. pro její děti, neboť požadoval, aby do rozhodnutí ve věci samé byly děti svěřeny do výchovy a péče matky. Tento návrh soud zamítl. Na základě odvolání okresního úřadu bylo zamítavé rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 12. března 2001, sp. zn. 19 Co 3277/2000. Rozhodujícím důvodem oba jihočeské soudy shledaly skutečnost "., že výkon rozhodnutí, pokud by i znamenal vážné psychické ohrožení dětí, bezprostředně zatím nehrozí.", a za této situace tedy nelze vydat předběžné opatření. I když některé okolnosti svědčí pro závěry, které učinil Krajský soud v Českých Budějovicích, tedy, že nehrozí bezprostřední výkon rozhodnutí, Ústavní soud přihlédl k vyjádření účastníka, který vychází z názoru, že rozsudek upravující práva a povinnosti rodičů před rozvodem lze vykonat i po rozvodu manželství. Názor, že napadené usnesení krajského soudu je nadále formálně i materiálně vykonatelným rozhodnutím do doby, než nabude právní moci rozsudek upravující zmíněná práva na dobu po rozvodu manželství, Ústavní soud nesdílí. Východiskem závěrů Ústavního soudu je skutečnost, že výkon rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí za trvání manželství byl nařízen v době, kdy manželství již bylo pravomocně rozvedeno. Pokud je exekuční titul limitován, resp. pro jeho aplikaci platí svého druhu rozvazující podmínka, není možné postupovat v rozporu s touto podmínkou. V daném případě je limitní podmínka trvání manželství podepřena stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, jehož aplikaci odvolací soud vyloučil s odvoláním na novelu zákona o rodině (91/1998 Sb.) účinnou od 1. srpna 1998. Podle přesvědčení Ústavního soudu však tato konstrukce nemůže zpětně dopadnout na řešení vztahů vzniklých před nabytím účinnosti novely zákona o rodině. Důvody, pro které se odvolací soud k takové konstrukci uchýlil, tedy tvrzení, že jinak by nebylo možné upravit práva rodičů k dětem, rovněž neobstojí, neboť k řešení podobných situací sloužilo (a i po novele slouží), ustanovení §76 a násl. o.s.ř., o předběžných opatřeních (jak ve svém vyjádření uvedla i předsedkyně Okresního soudu v Olomouci). Nepominutelnou skutečností je i to, že od rozvodu manželství uplynuly více než čtyři roky a stěžovatelka žije s dětmi samostatně v jiném kraji již déle než osm, resp. šest let (obě mladší děti). Za této situace se tedy jejich poměry stabilizovaly a o případném zásahu do těchto poměrů by mělo být rozhodnuto teprve na základě zjištění aktuálního stavu péče o nezletilé děti a zdravotního stavu matky. Nelze také přehlédnout, že jedno z dětí již dosáhlo zletilosti. Každý jiný postup by podle přesvědčení Ústavního soudu znamenal ohrožení práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Pokud pak soudy považovaly za exekuční titul časově limitované rozhodnutí, které v době nařízení výkonu již pozbylo účinnosti, pak Ústavního soudu konstatuje že takový postup byl v rozporu s vázaností soudce zákonem dle čl. 95 Ústavy ČR. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 22. dubna 2002