ECLI:CZ:US:2002:4.US.46.02
sp. zn. IV. ÚS 46/02
Usnesení
IV. ÚS 46/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti A., s.r.o., zastoupené JUDr.V. M., advokátkou, proti rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce, čj. 1610/1.30/2001/14.3, ze dne 24. 11. 2001, za účasti Českého úřadu bezpečnosti práce, se sídlem v Praze, Ve Smečkách 29, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, potvrzujícího rozhodnutí Inspektorátu bezpečnosti práce pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně, čj. 24/7700/9.31/01/15.4/3, ze dne 18. 6. 2001, kterým mu byla uložena povinnost zajistit, aby dvoukřídlá ocelová vrata mezi středisky BP 51 ( těžká kotlárna) a BO 10 ( defektoskopie) a jejich ovládací zařízení odpovídala svým provedením požadavkům ustanovení §15 odst. 5 vyhl. 48/1982 Sb., které zní : " Je-li ovládací zařízení vrat provedeno tak, že se jeho vypojením nebo uvolněním pohyb vrat ihned nepřeruší, musí být vrata opatřena zajištěním proti sevření".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že toto rozhodnutí mu ukládá napravení závady bez jakékoli její bližší konkretizace a způsobu jejího odstranění, neboť neobsahuje žádné konkrétní technické řešení, organizační či jiné opatření, které se mu ukládá. Citovaný výrok rozhodnutí dokládá subjektivní hodnocení ust. §15 odst. 5 vyhl. č. 48/1992 Sb., aniž je podepřeno technickými či právními argumenty, a nesplňuje tak podmínku uložení povinnosti na základě zákona a v jeho mezích. Z uvedeného důvodu považuje napadené rozhodnutí pro jeho neurčitost za nepřezkoumatelné a nevykonatelné. Dále stěžovatel namítá, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo neobjektivní, a záměrně vedené tak, aby konstruovalo zavinění a nedostatečné zajišťování bezpečnosti práce ze strany stěžovatele. Správní orgán nepřihlédl k námitkám, podaným již do protokolu o šetření události, skutková zajištění považuje stěžovatel za nedostačující a jejich hodnocení neodpovídá výpovědím svědků, nebylo ani přihlédnuto ke zprávě o revizi elektronického zařízení ze dne 11. 4. 2001, vypracované Ing. J., dle které je revidované zařízení (předmětná vrata) schopno bezpečného a spolehlivého provozu. Rovněž nebylo přihlédnuto k znaleckému posudku Ing. B., dle kterého stěžovatel splnil požadavky ust. §132 odst. 1-5, §132a - §132b a §133 a násl. zákoníku práce. Skutečnost, že napadené rozhodnutí je vyňato z možnosti jeho přezkoumání soudem, považuje za porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Český úřad bezpečnosti práce ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v napadeném rozhodnutí a zdůraznil, že posudky objednané stěžovatelem obsahují řadu nepřesností až po závěry, které znalcům nepřísluší (nelze se ztotožnit se závěry stěžovatele, že právní hodnocení o dostatečnosti náleží znalci). Pokud jde o revizní zprávu, vydanou po linii elektrické bezpečnosti, tato hodnotila bezpečnostní zařízení z hlediska možného ohrožení elektrickým proudem. Z dokazování bezpečně vyplynulo, že stěžovatel nesplnil povinnost stanovenou mu zákonem a bezpečnost zaměstnanců řešil neadekvátním způsobem, vydáním zákazu o vstupu zaměstnanců do prostoru mezi vraty. Nebezpečnost provozu technického zařízení a nedodržení právních povinností potvrdil i průběh událostí, souvisejících s vyšetřovaným smrtelným úrazem, neboť chod těžkých vrat se po vstupu zaměstnance mezi ně nezastavil. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato hodnotí případ pouze z hlediska odškodňování pracovního úrazu podle §191 zákoníku práce.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Inspektorát bezpečnosti práce pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně provedl v dubnu 2001 u stěžovatele v souvislosti s vyšetřováním smrtelného úrazu kontrolu dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti práce, technických zařízení a stanovených pracovních podmínek, při které zjistil, že ovládací zařízení těžkých dvoukřídlých ocelových vrat mezi středisky BP 51 (těžká kotlárna) a BO 10 (defektoskopie) není v souladu s požadavky stanovenými v §15 odst. 5 vyhl. č. 48/1992 Sb. Uvedená vrata nebyla opatřena zařízením proti sevření, přestože ovládací zařízení vrat je provedeno tak, že se jeho uvolněním nebo vypojením pohyb vrat ihned nepřeruší, a právě z uvedeného důvodu - sevřením mezi křídla vrat došlo k smrtelnému úrazu. Nařídil proto v určeném termínu odstranění závady.
Český úřad bezpečnosti práce odvolání stěžovatele zamítl s tím, že při dozoru prováděném dle §4 zák. č. 174/1968 Sb. bylo jednoznačně zjištěno, že vrata z hlediska bezpečnosti provozu neodpovídají požadavkům zákona, neboť nejsou vybavena zařízením proti sevření. Tuto funkci ve smyslu ust. §15 odst. 5 vyhl. č. 48/1992 Sb. neplní tlačítko STOP, neboť jím není zajištěna v případě technické závady, či toho, že obsluha se po uvedení vrat v chod vzdálí či vykonává jinou činnost, a přestane tak fyzicky působit na ovladač pohybu vrat, možnost dveře ihned zastavit (vrata se pohybují po svém uvedení v pohyb již bez závislosti na fyzickém kontaktu zaměstnance s ovladačem). Ke znaleckému posudku Ing. B. uvedl, že jej považuje za bezpředmětný, neboť tento měl odlišné zaměření (měl se vyjádřit k porušení předpisů v příčinné souvislosti se zaviněním smrtelného pracovního úrazu) než provedený dozor, a tudíž výsledky dozoru a posudku jsou nezaměnitelné. Navíc znalec provedl prohlídku zabezpečovacího zařízení až dne 6. 4. 2001, tj po předpokládaných změnách, plánovaných v souvislosti s pracovním úrazem stěžovatelem, a zabezpečení vrat tak nemuselo odpovídat stavu zjištěném inspektorátem v dubnu 2000. Znalecký posudek Ing. J. považoval za neobjektivní, neboť jmenovaný je v obchodně právním vztahu se stěžovatelem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným napadeným usnesením a dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejdříve Ústavní soud podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není ve vztahu k orgánům veřejné moci (obdobně jako ve vztahu k obecným soudům) další přezkumnou a odvolací instancí a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že předmětem dozoru prováděného podle §4 zák. č. 174/1968 Sb. bylo posouzení předmětných vrat z hlediska dodržení zákonných podmínek stanovených pro zajištění bezpečnosti jejich chodu. Z rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, že na základě dozoru, prováděného k tomu příslušným orgánem, byl na místě posuzován provoz uvedených vrat, přičemž bylo zjištěno, že vrata požadavky dané ust. §15 odst. 5 vyhl. č. 48/1992 Sb. nesplňují, neboť nejsou vybavena zařízením proti sevření a jejich ovládací zařízení není provedeno tak, že se jeho vypojením nebo uvolněním pohyb vrat zastaví. V odůvodnění rozhodnutí je přitom podrobně popsáno, právě z jakých technických a provozně praktických důvodů současné zabezpečovací zařízení požadavky zákona nesplňuje. Odvolací orgán se vypořádal i s námitkami stěžovatele, týkajícími se znaleckých posudků, kdy uvedl, z jakých důvodů ke skutečnostem v nich uváděných nepřihlédl. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že dle §36 zák. č. 71/1967 Sb. je možno jako znalecký posudek hodnotit jen takový posudek, který vyžádal sám orgán, který ve věci rozhoduje, a nikoliv posudek vypracovaný na objednávku stěžovatele. Pokud jde o to, že správní orgán nepřihlédl k výpovědím svědků, nemá tato skutečnost s ohledem na předmět sporu, tj. posouzení, zda vrata jsou opatřena zařízením proti sevření či nikoliv, význam, neboť tito by se mohli vyjádřit pouze k okolnostem, za jakých vrata v provozu fungují, ale ne k tomu, zda z hlediska bezpečnostního odpovídají požadavkům zákona.
Námitka stěžovatele, dle které je výrok rozhodnutí neurčitý, pak neobstojí, neboť z výroku jednoznačně vyplývá, o jakou závadu se jedná (odkaz na protokol o výkonu dozoru ze dne 10. 5. 2001), je uveden předpis, v souladu s kterým mají být vrata opatřena příslušným bezpečnostním zařízením a je stanoven termín, ve kterém tak má být učiněno. Výrok rozhodnutí proto zcela vyhovuje požadavkům §47 zák. č.71/1967 Sb. Požadavek stěžovatele, aby výrok obsahoval i podrobný technický návod, jak má být zjištěná závada odstraněna a jakým konkrétním technickým zařízením nahrazena, neodpovídá požadavkům zákona.
Ústavní soud proto konstatuje, že správní orgány zabývající se bezpečností práce rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, Český úřad bezpečnosti práce jako odvolací orgán námitky stěžovatele řádně posoudil a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč jim nevyhověl. Své rozhodnutí, jehož účelem je eliminovat či maximálně omezit riziko vzniku pracovního úrazu, pak řádně odůvodnil a uvedl, jaké předpisy ve věci aplikoval. Za této situace je nutno považovat návrh stěžovatele, který v podstatě žádá celkový přezkum správního řízení a rozhodnutí v něm vydaných, jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť k uvedené revizi rozhodnutí orgánů státní moci by Ústavní soud, s ohledem na výše zmíněný rozsah svých pravomocí, mohl přistoupit jedině, pokud by vyšel najevo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž v projednávané věci však nedošlo.
K poukazu stěžovatele na skutečnost, že napadené rozhodnutí je vyňato z možnosti jeho přezkoumání soudem, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v této souvislosti neučinil návrh na zrušení příslušného ustanovení o.s.ř., a i kdyby tomu tak bylo, jeho projednání by s ohledem na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, bránila překážka věci rozsouzené.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry napadených rozhodnutí, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 4. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu