ECLI:CZ:US:2002:4.US.466.02
sp. zn. IV. ÚS 466/02
Usnesení
IV. ÚS 466/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. M., proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru všeobecné správy, správního oddělení, ze dne 18. 6. 2002, čj. VS-503/3-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru legislativního a právního, ze dne 11. 3. 2002, čj. LPO/256/01/Po, vydané v řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí mimo odvolací řízení [§65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Naposled uvedeným rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Uherské Hradiště, referátu vnitřních věcí, ze dne 2. 10. 2001, čj. R-34/odvol. 2001, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky vůči rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Hradišti, odboru organizačního a vnitřní správy, ze dne 10. 7. 2001, na základě něhož byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, kterého se měla dopustit ve výroku blíže specifikovaným jednáním. Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh v podstatě tím, že tvrzení, v důsledku nichž byla shledána vinnou označeným přestupkem, jsou smyšlená, vykonstruovaná a nezakládají se na pravdě.
Poté, co Ústavní soud přezkoumal podaný návrh z hlediska formálních náležitostí, je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud se potom jedná o v záhlaví napadené rozhodnutí, je toto přezkoumatelné soudem podle §244 až 250k zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. §83 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění).
Z řečeného je zřejmé, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, čímž nedostála podmínkám zásady subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti. Proto byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut pro jeho nepřípustnost [§75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. S ohledem na konstatované potom nebyla stěžovatelka vyzvána k odstranění formální vady v podobě absence povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, neboť by se takový krok za uvedené procesní situace jevil nadbytečným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj