ECLI:CZ:US:2002:4.US.467.02
sp. zn. IV. ÚS 467/02
Usnesení
IV. ÚS 467/02
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti J. R. S., s. r. o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, čj. 30 Ca 72/2000-32, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7181-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1680/98/R-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím celních orgánů, kterými bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka dopustila celního deliktu blíže konkretizovaného ve výroku rozhodnutí Celního úřadu Brno II, za který jí byla uložena pokuta ve výši 300 000,- Kč, a proti rozsudku správního soudu zamítajícímu žalobu podanou podle hlavy druhé části páté o.s.ř., stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo ústavně zaručené v čl. 36 odst 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy. V ústavní stížnosti opakuje tvrzení uplatněná již v odvolání a ve správní žalobě a zdůrazňuje, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné pro nedostatečná skutková zjištění, jejich rozpor s obsahem spisu a následné právní posouzení, stejně jako pro procesní vady jemu předcházejícího řízení. Správnímu soudu vytýká, že se při přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí plně neřídil ustanoveními §250i, 250j odst. 2 a §157 odst. 2 o.s.ř., neboť se nevypořádal se všemi důvody, v nichž spatřovala nezákonnost správního rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím vytýká nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost a pochybení v právním hodnocení skutkových zjištění, kdy dle jejího názoru mělo být aplikováno ustanovení §164 tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, podle kterého nebyla povinna podat písemné celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu. Její argumentaci podporuje i ustanovení §158 odst. 2 vyhlášky č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla (jež nahradila citovanou vyhlášku č. 93/1993 Sb.), dle něhož návěs nebo přívěs registrovaný v zahraničí a připojený k silničnímu motorovému vozidlu registrovanému v tuzemsku, se propustí do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla i tehdy, nejsou-li podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b) splněny. Stěžovatelka je přesvědčena, že citovaná právní úprava byla upřesněna právě z důvodu, že byla vydávána vadná rozhodnutí a ona sama se stala obětí jednoho z těchto vadných rozhodnutí. Týkala-li se odvolací námitka mimo jiné nesprávně zjištěného stavu věci, což byl i jeden z žalobních důvodů, bylo namístě, aby se orgány veřejné moci touto námitkou zabývaly, případně uvedly, na základě čeho dospěly k závěru, že skutečný stav věci byl zjištěn správně. Jejich odůvodnění však tento požadavek nerespektuje a dle názoru stěžovatelky byl rozsudek vydán v rozporu s ústavně zakotveným způsobem, je projevem zřejmé libovůle v rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z připojených spisů Celního úřadu Brno II a Celního ředitelství v Brně, vedených k příslušným správním rozhodnutím, a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 72/2000, vyplynulo, že rozhodnutím celního úřadu byla stěžovatelka uznána vinnou celním deliktem podle ustanovení §298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., (celní zákon), ve znění pozdějších předpisů, za porušení povinností, vyplývajících z ustanovení §80 odst. 1, §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 citovaného zákona tím, že při dopravě zboží, tj. tahače SPZ: SV 40 ST, přes státní hranici dne 7. 10. 1996, toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahovaly, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně toto zboží nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila je k provedení celního řízení. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč. Výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství Brno bylo její odvolání zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Krajský soud v Brně žalobu o přezkum zákonnosti správního rozhodnutí zamítl, neboť dospěl k shodnému závěru jako správní orgány, že k naplnění skutkové podstaty celního deliktu ze strany stěžovatelky došlo, a ve správním rozhodnutí ani řízení mu předcházejícím neshledal vady, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že již rozhodl o ústavních stížnostech stěžovatelky, směřujících proti dalším rozhodnutím Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, týkajících se stejné problematiky, tj. posouzení otázky, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu či nikoliv, a obsahujících totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávaném případě. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV.ÚS 420/01, IV.ÚS 421/02, IV.ÚS 468/02, IV.ÚS 489/02 a IV.ÚS 490/02 čtvrtý senát Ústavního soudu odmítl z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti a od právních závěrů v nich obsažených nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.
Ústavní soud proto shodně jako v uvedených věcech uvádí, že již ze samé skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, vydanému podle části páté hlavy druhé o.s.ř., kdy je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), nebylo porušeno. Co se týče práva na spravedlivý proces, Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že obsah tohoto pojmu nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.). Ústavní soud je však toho názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jehož se stěžovatelka rovněž dovolává, pak samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a že jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 77/1998 Sb. odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu