ECLI:CZ:US:2002:4.US.505.02
sp. zn. IV. ÚS 505/02
Usnesení
IV. ÚS 505/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A. S., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 15. 1. 2002, čj. 40 Co 958/2000-69, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 6. 2000, čj. 10 C 47/2000-39, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 , čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zavázána k zaplacení částky 5.975,- Kč s přísl., neboť neprokázala své tvrzení, že dohoda o narovnání ze dne 13. 8. 1997, ze které žalobce dovozoval svůj nárok, byla absolutně neplatná ve smyslu ust. §38 odst. 2 obč. zák., protože stěžovatelka nebyla pro silnou bolest zubů a požití utišujícího léku schopna posoudit následky svého jednání.
V ústavní stížnosti soudu vytýká, že ze závěru znalce, dle kterého požití Algifenu nemohlo ovlivnit stav žalované natolik, aby nemohla posoudit následky svého jednání popřípadě ovládnout své jednání při uzavírání smlouvy, ještě nevyplývá, že by stěžovatelka nejednala pod vlivem zmíněné drogy a že by nebyla částečně omámena. Tvrzení soudu, že stěžovatelka teprve dodatečně, až po návodu znalcem uvedla, že nezpůsobilost k právním úkonům byla způsobena samotnou bolestí zubů, je nepravdivé, neboť na tuto okolnost poukazovala již ve vyjádření k žalobě a ve svých účastnických výpovědích. Dále, s ohledem na fundovanost a odborné znalosti znalce, vyplývající již z jeho akademických titulů, nesouhlasí s tím, že znalec z oboru farmakologie nebyl kompetentní učinit závěr o tom, že by nezpůsobilost stěžovatelky k právním úkonům mohla být způsobena bolestí zubů. Stěžovatelka je přesvědčena, že ze závěru znaleckého posudku, vyplývá, že intenzita bolesti zubu, který si nechala následně ošetřit, byla taková, že způsobila stav, který se rovnal duševní poruše. V posudku se uvádí, že bolest zubů mohla ovlivnit soustředění se na obsah dokumentu, případně činit stěžovatelku relativně lhostejnou k závazku peněžitého plnění. Provedení důkazu dalším znaleckým posudkem, který měl určit, zda bolest mohla být tak intenzivní, že by byla způsobilá ovlivnit ovládací složku žalované do té míry, že by nebyla schopna posoudit následky svého jednání, soud odmítl pro nadbytečnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí soudu jsou nesprávná, nedostatečně odůvodněná a jeví se nemožné přezkoumat důvody, které soud k jejich vydání vedly.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro neodůvodněnost.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 10 C 47/2000, Ústavní soud zjistil, že krajský soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvého stupně, dle kterého stěžovatelka neprokázala, že dohoda o narovnání, splňující předpoklady §585 obč. zák., je absolutně neplatná z důvodů daných §38 odst.2 obč. zák. pro přechodnou duševní poruchu, když znaleckým posudkem byla vyloučena možnost, že by postupné užití léku Algifenu mohlo stěžovatelku ovlivnit natolik, aby nedokázala posoudit následky jednání při uzavíraní smlouvy, zavazující ji k peněžitému plnění. Jediným důkazem, který stěžovatelka poskytla, zůstává potvrzení zubní lékařky, že byla v den podpisu smlouvy bez objednání ošetřena s tím, že k dalšímu ošetření se dostavila až po několika měsících. Tvrzení stěžovatelky, že nezpůsobilost byla způsobena samotnou bolestí zubů považoval soud za účelové, neboť stěžovatelka na základě dohody o narovnání po zaplacení jedné splátky přestala peněžitý závazek plnit bez udání důvodů a až do doručení platebního rozkazu tento argument nikdy neuvedla, rovněž neupozornila soud ani právního zástupce na bolest zubů a svůj duševní stav při podpisu smlouvy o narovnání. Na této skutečnosti namohl nic změnit ani závěr znalce z oboru farmakologie, který se měl vyjádřit k účinkům užití léku, dle kterého bolest mohla ovlivnit jednání stěžovatelky, neboť bolest obecně představuje subjektivní pocit konkrétního subjektu závislý na individuálních faktorech ve vztahu ke konkrétnímu subjektu a určení bolesti jako takové nemůže být předmětem znaleckého posouzení už proto, že každý jednotlivec má různý práh vnímání bolesti. Z shodného důvodu považoval také za nadbytečný důkaz dalším znaleckým posudkem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, jednalo se v uvedené věci o typický občanskoprávní spor mezi dlužníkem a věřitelem, spadající do kompetence obecných soudů, výhradně kterým přísluší zvažovat postup v soudním řízení, zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovat je na konkrétní případy. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka uvádí shodné námitky jako v řízení před obecnými soudy.
Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivý proces, které je nutno chápat jako právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy a nikoliv tak, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, neboť věc byla řádně projednána soudem a stěžovatelka, jako žalovaná strana, v řízení před obecnými soudy měla možnost využít všech procesních prostředků k ochraně jejich práv. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná, neboť z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnily a rovněž uvedly jaké důvody je vedly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Z rozhodnutí je také zřejmé na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Soudy také náležitě zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem.
Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by v řízení došlo k stěžovatelkou nijak blíže nekonkretizovanému porušení práva rovnosti a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, řízení se konalo veřejně a za účasti stěžovatelky, která ani nenamítala průtahy řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Za této situace se Ústavní soud ani nezbýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu