ECLI:CZ:US:2002:4.US.509.02
sp. zn. IV. ÚS 509/02
Usnesení
IV. ÚS 509/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. I.H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28.3. 2001, čj. 4 C 405/99-55, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.4. 2002, čj. 24 Co 125/2002-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl . 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvádí, že se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ domáhala určení, že je podílovým spoluvlastníkem, v žalobě specifikovaných, nemovitostí, a to z důvodů absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro nedostatek její vůle tuto smlouvu uzavřít, pro nedostatek určitosti, neboť lze mít pochybnosti o tom, že připojila svůj podpis na darovací smlouvu, poněvadž listina nebyla při podpisu spojena do jednoho celku tak, aby s jednotlivými listy nemohlo být manipulováno. Pochybení obecných soudů pak spatřuje ve skutečnosti, že neúplně zjistily skutkový stav, jestliže nezjišťovaly všechny aspekty absolutní neplatnosti smlouvy, zejména ve vztahu k ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť darovací smlouva se příčí dobrým mravům, byl-li obdarován někdo, kdo se o nemovitosti nestaral, nepřipustily provedení důkazu výslechem svědků stěžovatelky, kteří by svědčili o skutečnostech souvisejících se zmíněným ustanovením občanského zákoníku. Namítá také porušení ustanovení §117 odst. 1 občanského soudního řádu v případě výslechu svědka JUDr. V., neboť jako právní zástupce žalované se nejprve účastnil přímo výslechu stěžovatelky a následně byl vyslechnut jako svědek
Z připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 4 C 405/99, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že je vlastnicí dvou třetin domu a pozemků, v žalobě blíže specifikovaných, neboť nikdy neměla v úmyslu svůj spoluvlastnický podíl žalované dceři darovat, poněvadž se nepodílela na údržbě nemovitosti, finančně ani fyzicky. Naopak, kdyby chtěla svůj podíl darovat, obdržela by jej druhá dcera, která jí pomoc poskytuje. Darovací smlouvu nikdy jako celek neviděla, pouze podepsala poslední list, poněvadž jí bylo sděleno, že jde o listinu potřebnou pro kupónovou privatizaci.
Pokud se týká svědka JUDr. F. V., Ústavní soud zjistil, že byl právním zástupcem žalované a v průběhu řízení u jednání dne 26. 2. 2001 souhlasil s tím, že ve věci bude vypovídat jako svědek. Právní zástupkyně stěžovatelky nevznesla u jednání, ani později, proti tomuto postupu námitky. Ve věci nadále žalovanou zastupoval jiný advokát. Svědek u jednání dne 28.3.2001 vypovídal o okolnostech uzavření smlouvy, neboť tuto smlouvu jako známý účastnic sepsal, předložil stěžovatelce k podpisu a podílel se na vyřízení všech nezbytných formalit.
Z připojeného spisu bývalého Státního notářství Praha-západ, sp. zn. RI 1114/91, Ústavní soud zjistil, že dne 30. 7. 1991 požádala stěžovatelka spolu s žalovanou o registraci darovací smlouvy, jako přílohu přiložila nejen originály darovací smlouvy, ale i dotazník a čestné prohlášení, nabývací listiny a znalecký posudek. Formulář "Dotazník a čestné prohlášení" podepsaný stěžovatelkou a žalovanou dne 19. 6. 1991 pak obsahuje mimo jiné i předtištěné požadavky na doplnění údajů týkajících se převodce, nabyvatele, převáděné nemovitosti, ceny.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28.3.2001, č.j. 4 C 405/99-55, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, neboť má veškeré náležitosti stanovené v ustanovení §407 a §46 občanského zákoníku ve znění platném v době, kdy došlo k podpisu smlouvy, tj. 19. 6. 1991. Právní úkon byl učiněn vážně, srozumitelně, určitě a svobodně, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by podepisovala něco, o čem se domnívala, že je spojeno s kupónovou privatizací. Výslech dalších, stěžovatelkou navrhovaných, svědků soud nepřipustil z toho důvodu, že nebyli přítomni při podpisu smlouvy, a mohli by pouze popisovat vztahy mezi účastníky v době, kdy byla smlouva podepsána. Soud se rovněž zabýval otázkou, zda byla provedena registrace státním notářstvím správně. Za tím účelem vyslechl státní notářku a provedl důkaz spisem sp.zn. RI 1114/91 a neshledal v postupu státního notářství pochybení, které by mohlo způsobit neplatnost darovací smlouvy (§47 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření darovací smlouvy a její registrace).
Proti rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jehož důvody se v podstatě shodují s důvody uvedenými v ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2002 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v dané věci dostatečně zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. odůvodnily. Vyložily, které skutečnosti mají za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč neprovedly další důkazy, jaký učinily závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudily po právní stránce. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu nelze považovat rozhodnutí soudů v dané věci za rozhodnutí nezákonná či dokonce protiústavní. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že v řízení před obecnými soudy byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť soudy se nezabývaly otázkou neplatnosti smlouvy ze všech pohledů, zejména s ohledem na ustanovení §39 občanského zákoníku. Stěžovatelka se dovolává neplatnosti darovací smlouvy zejména z důvodu, že smlouva se příčí dobrým mravům. Z tohoto pohledu však ústavní stížnost neobstojí, neboť jde o ustanovení, které má místo spíše v oblasti závazkových vztahů a nemůže zpravidla ovlivnit platnost vzniku darovací smlouvy, omezit volnost dárce při rozhodování, jak naloží se svým majetkem. Pro darovací smlouvu je charakteristická dobrovolnost na straně dárce, a především okolnost, že věc je obdarovanému poskytnuta bezúplatně. Otázka dobrých mravů je v těchto souvislostech zkoumána pouze v případech, kdy je platně uzavřena darovací smlouva, avšak dárce se posléze domáhá vrácení daru podle §630 občanského zákoníku, poněvadž obdarovaný se chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že hrubě porušuje dobré mravy. Pokud se stěžovatelka domáhá neplatnosti smlouvy z důvodu, že smlouva nebyla při podpisu spojena do jednoho celku, takže si nebyla vědoma, jakou smlouvu podepisuje, pak k této námitce odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Za podstatný považuje Ústavní soud důkaz provedený obsahem spisu bývalého Státního notářství Praha-západ, sp. zn. RI 1114/91, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka kromě darovací smlouvy podepsala i žádost o registraci darovací smlouvy a formulář "Dotazníku a čestného prohlášení". Tento formulář i v nevyplněné podobě, v předtištěném textu, obsahuje takové údaje, ze kterých je patrné, že jde o žádost o registraci smlouvy, kterou se převádí nemovitost. Pokud se týká vznesené námitky týkající se výslechu svědka JUDr. V., pak ani v této skutečnosti nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Je třeba přisvědčit stěžovatelce, že jde o postup ne zcela obvyklý, ke kterému by nemuselo dojít, pokud by svědek, dříve právní zástupce stěžovatelky ve věci, dbal více na etiku advokáta, ale nicméně postup možný. Je nepochybné, že již v době, kdy se rozhodl převzít zastupování žalované, si měl být vědom skutečnosti, že s ohledem na předmět žaloby je velmi reálné, že bude vypovídat o okolnostech uzavření a registrace smlouvy, kterou sepsal. Sama právní zástupkyně stěžovatelky však proti postupu soudu, proti výslechu svědka nic nenamítala, proto se Ústavnímu soudu jeví jako zcela účelové, namítá-li tuto skutečnost až v ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněnou námitku stěžovatelky, týkající se neprovedení navržených důkazů. Pokud stěžovatelka spatřuje pochybení soudů ve skutečnosti, že nebyli vyslechnuti jí navrhovaní svědci, pak je nutné připomenout, že obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, ale důvody takového postupu musí být seznatelným a přesvědčivým způsobem uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, což se také v dané věci stalo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu