ECLI:CZ:US:2002:4.US.51.02
sp. zn. IV. ÚS 51/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2001, č.j. 32/46087/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2001, č.j. 32/46087/2001, kterým podle ust. §4 odst. 3 zák.č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nevyhověl jeho žádosti o odstranění tvrdosti a neprominul podmínku potřebné doby pěti let pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod, stanovenou v §40 odst. 1 písm. f) cit. zákona, a to vzdor zjištěné částečné invaliditě.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci a na hmotné zajištění státem v přiměřeném rozsahu v případě, že nemůže bez své viny získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zakotvené v čl. 30 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") . Uvedl, že z důvodu péče o těžce nemocnou manželku, jež zemřela dne 13. 5. 1988, opustil v roce 1985 zaměstnání. Od té doby nebyl zaměstnán ani pojištěn. V roce 1993 se obrátil na Úřad práce pro Prahu 1 s žádostí o přijetí do evidence uchazečů o zaměstnání, avšak ten jeho žádost odmítl, údajně s odůvodněním, že nedoložil lékařské potvrzení o pracovní schopnosti. Zaevidován byl až ke dni 18. 2. 1999. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. I ze dne 9. 9. 1998, č. 430 207 053 byla zamítnuta jeho žádost o plný invalidní důchod, jelikož byl shledán částečně invalidním. Rozhodnutím č. II ze dne 9. 9. 1998, č. 430 207 053 byla zamítnuta jeho žádost o částečný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínky pěti let pojištění v rozhodném období. K opravnému prostředku stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 30 Ca 63/99 obě uvedená rozhodnutí potvrdil. O odvolání pak rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 2 Cao 5/2000 tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Následně podaná ústavní stížnost byla jako opožděná odmítnuta. Poté se stěžovatel obrátil na ministra práce a sociálních věcí se žádostí o odstranění tvrdosti zákona, tj. prominutí nesplnění podmínky potřebné doby pojištění. Napadeným rozhodnutím ministra, které dle stěžovatele nesplňuje ani minimální požadavky stanovené pro odůvodnění rozhodnutí správním řádem, jeho žádosti nebylo vyhověno. Stěžovatel je toho názoru, že institut odstranění tvrdosti je v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obsažen právě pro řešení případů, jako je jeho záležitost. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, toto své tvrzení však nepodložil podrobnější argumentací ústavněprávní.
Ministr práce a sociálních věcí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že úřady práce nevyžadují, aby občan písemnou žádost o zprostředkování vhodného zaměstnání dokládal lékařským potvrzením o své pracovní schopnosti, neboť takový doklad lékaři podle předpisů upravujících sociální zabezpečení ani nejsou oprávněni vystavovat. Součástí písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání je čestné prohlášení žadatele o tom, že není práce neschopen, to však nelze považovat za překážku, která by mu znemožnila získat potřebnou dobu pojištění. Tvrzení stěžovatele, že Úřad práce pro Prahu 1 jej odmítl zařadit do seznamu uchazečů o práci, není ničím doloženo. Napadené rozhodnutí se nijak nedotklo práv zakotvených v čl. 30 a čl. 26 Listiny, kterých se lze ostatně domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Poukázal na ust. §248 odst. 2 o.s.ř., dle něhož soudy nepřezkoumávají mj. rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok, nebo o žádostech na odstranění tvrdosti zákona. Není-li tu nároku, což stejně platí i o žádostech na odstranění tvrdosti zákona, není tu vůbec subjektivní právo, na kterém by mohl být účastník zkrácen, přičemž odkázal na Komentář k o.s.ř. (Bureš, Drápal, Mazanec, C.H.Beck, 4. vydání, Praha 2000). Tento princip lze aplikovat i pro řízení před Ústavním soudem. K pojmu "tvrdost" uvedl, že nejen že není definován, ale je v podstatě nedefinovatelný a pozitivním vymezením by se vytratil jeho obsah. Rozhodnutí ministra ve věci odstranění tvrdosti patrně nemají povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když zde ministr vystupuje vlastně jako první, jediná a konečná instance. Závěrem uvedl, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Ca 63/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, ve věci neprominutí tvrdosti zákona, není dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím, které by svoji povahou bylo vůbec schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatele. I když proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, nelze je posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k průběhu a výsledkům celého předcházejícího řízení, z něhož evidentně plyne, že to byla především vlastní nečinnost stěžovatele v období od úmrtí manželky v roce 1988 do prvního lékařského vyšetření dne 11. 5. 1998, jež vedla k pro něj nepříznivým důsledkům, jež se nyní pokouší odčinit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel ve své věci, tj. ve věci přiznání částečného invalidního důchodu, využil veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval a vytvořil tak prostor pro nápravu tvrzeného zásahu do jeho ústavních práv cestou ústavní stížnosti. Skutečnost, že jeho ústavní stížnost byla usnesením ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 516/2000 odmítnuta jako návrh podaný po stanovené lhůtě, nelze přičítat třetím osobám a nelze ji napravit či obcházet novou ústavní stížností, byť směřující proti jinému rozhodnutí. Rozhodnutí ministra, jak je výše uvedeno, je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohlo být stěžovatel krácen. Není-li přípustná správní žaloba, tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost. Tvrzení o porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení pak rovněž neobstojí, neboť v případě sociální potřebnosti existují k úhradě potřeb dávky jiného druhu nežli je invalidní či jiný důchod.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu