ECLI:CZ:US:2002:4.US.516.01
sp. zn. IV. ÚS 516/01
Usnesení
IV. ÚS 516/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti B.P. a K.P., oba zastoupeni Mgr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 19 Co 662/99, a Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 8 C 73/95, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a V. a L.M., oba zastoupeni JUDr. E.V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (zaručujícím mimo jiné vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný rozsah a ochranu), v důsledku čehož mělo dle jejich názoru dojít i k porušení čl. 90, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 8 C 73/95, rozhodl k návrhu žalobců (ze dne 30. 3. 1995), takto vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem, že stěžovatelé jsou povinni vydat žalobcům (do tří dnů od právní moci rozsudku) klíče od železných vrat, vedoucích do uličky mezi domy čp. 154 a čp. 7 v k. ú. D. Dále byla tímto rozhodnutím uložena stěžovatelům povinnost trpět služebnost, zřízenou ve prospěch majitelů domu čp. 154 v k.ú. D. vkladním prohlášením č.d. 105/13 ze dne 8. 1. 1913, a to v rozsahu a obsahu tam blíže označeném a popsaném. Konečně soud I. stupně uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelů (uplatněný proti vedlejším účastníkům v průběhu řízení dne 19. 7. 1996) požadující zrušení věcného břemene - trpění služebnosti zřízené uvedeným vkladním prohlášením - a rozhodl o nákladech řízení.
Proti citovanému rozhodnutí nalézacího soudu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 19 Co 662/99, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, a toliko ve zbylé části ve vztahu k nákladům řízení jej změnil, když dospěl k závěru, že byly přiznány správně, nikoliv však již ve správné výši. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé v tom, že jejich vlastnickému právu nebyla poskytnuta dostatečná ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve shodě se svým tvrzením uplatněným v řízení před obecnými soudy uvádějí, že zmíněné věcné břemeno svědčící ve prospěch vedlejších účastníků zaniklo, neboť došlo k trvalým změnám, jak je tento důvod zániku věcných břemen konstruován v ustanovení §151p odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Poukazují též na to, že z dikce citovaného vkladního prohlášení je (dle jejich názoru) zřejmá vázanost předmětného věcného břemena na hospodářskou potřebu oprávněných osob v době vzniku uvedeného věcného práva, tj. k roku 1913, kdy byla provozována osobami z něho oprávněnými hospodářská činnost. Nadto zachování věcného břemene ve svém důsledku vede též ke změně jeho obsahu, neboť např. nepřichází v úvahu, aby se na jejich pozemku vedlejší účastníci otáčeli s povozy, když namítají i změnu charakteru a využití dotčených pozemků. Jelikož bylo obecnými soudy rozhodnuto v jejich neprospěch právě v důsledku nesprávné interpretace již citovaného ustanovení občanského zákoníku, pro jehož naplnění je rozhodující výklad pojmu trvalých změn, s nimiž je spojen zánik věcného břemena, požadují, aby Ústavní soud vyslovil v tomto směru své stanovisko, neboť "předmětná otázka dosud stávající judikaturou řešena není". S ohledem na tato konstatování se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení prostřednictvím předsedkyně senátu 19 Co Krajský soud v Brně, který poukázal na dostatečné dokazování ve věci a jeho náležité hodnocení. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dle jeho přesvědčení nedošlo, pročež navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci, V.M. a L.M., navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření především odmítli vývody stěžovatelů mířící do vázanosti inkriminovaného věcného břemena na hospodářskou potřebu, když poukázali na její modifikaci, aniž by tím ovšem došlo též k jejímu zániku. Pod pojem trvalých změn potom nelze dle jejich názoru řadit změny v technickém pokroku, neboť materiál se místo povozů dováží automobily, lednice není v současné době užívána ke skladování ledu, ale k jinému účelu apod., v důsledku čehož se nicméně jedná pouze o změny technického rázu, v žádném případě v obsahu práva.
Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 8 C 73/95, a poté co přezkoumal obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a seznámil se se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozsudkem došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
Domáhají-li se stěžovatelé přezkoumání právního názoru, resp. výkladu pojmu trvalých změn dle §151p odst. 2 občanského zákoníku, je potřeba zdůraznit právě roli Ústavního soudu, jehož primárním úkolem je ochrana ústavnosti. Výklad zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší výhradně obecným soudům, neboť jim svědčí ústavní povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 Ústavy ČR), přičemž k autoritativní interpretaci jednoduchého práva je povolán Nejvyšší soud ČR (§28 a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Pokud se stěžovatelé domáhají vyslovení autoritativního právního názoru, nic jim nebránilo využít možnosti dané ustanovením §239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. [a to vzhledem k přechodným a závěrečným ustanovením zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17), dle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů].
Ústavní soud k výkladu obyčejných zákonů povolán není. V této souvislosti opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož základní práva a svobody (jejichž porušení stěžovatelé namítají), působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva, a že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15 - nález č. 98; sv. 17 - nálezy č. 9, 18, 33). V projednávané věci uvažovaná pochybení obecných soudů při interpretaci dotčených předpisů Ústavní soud neshledal. Tyto navíc (sluší se dodat) ve věci provedly obsáhlé dokazování, včetně ohledání na místě samém a své závěry řádně odůvodnily (157 odst. 2 o.s.ř.).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení §151p odst. 2 občanského zákoníku, kterého se stěžovatel dovolává, věcné břemeno zanikne (a to ex lege), nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti (přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká). V daném případě je nezbytné pro aplikaci dotčené skutkové podstaty na konkrétní případ, aby došlo ke kumulativnímu splnění obou v ní uvedených předpokladů; musí jít o trvalé změny a současně být prokázáno, že právě v jejich důsledku věc "služebná" již nemůže sloužit prospěšnějšímu užívání nemovitosti "panující", což logicky vyplývá z povahy věcných břemen působících in rem (u nichž práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena s vlastnictvím nemovitosti, §151n odst. 1 in fine občanského zákoníku), neboť tyto souvisejí s objektivní možností realizace užitné hodnoty věci náležející oprávněnému z tohoto věcného práva. Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (zejména str. 14 in fine rozsudku soudu I. stupně), tyto se posléze uvedenou podmínkou zabývaly, dospěly však shodně k závěru, že s ohledem na konkrétní zjištěné skutkové okolnosti není v souzené věci dána.
Neshledal-li Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, nezbylo mu, než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu