ECLI:CZ:US:2002:4.US.529.01
sp. zn. IV. ÚS 529/01
Usnesení
IV. ÚS 529/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J.M., zastoupeného JUDr. I.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.5.2001, čj. 24 Co 154/2001-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, čl.10 a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterých jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ se domáhal náhrady škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29.3.1994, čj. 28 Ca 154/93-39, kterým byla bez nařízení jednání a v jeho nepřítomnosti zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí, jímž byl propuštěn ze služebního poměru policisty Policie ČR pro úmyslné a hrubé porušení služební přísahy, ačkoli se takového porušení služební přísahy nedopustil. Vzhledem k tomu, že soud projednal věc neveřejně, bez jeho přítomnosti, zbavil jej práva vyjádřit se k provedeným důkazům. Stížností napadeným rozsudkem byla jeho žaloba na náhradu škody zamítnuta s tím, že nebyla splněna podmínka vyžadovaná v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 558/1969 Sb.). Stěžovatel považuje aplikaci podmínky zakotvené v tomto ustanovení za protiústavní, poněvadž nemůže být splněna u nezákonných rozhodnutí vydaných v současném jednoinstančně koncipovaném správním soudnictví. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy poukazoval na ústavněprávní aspekty, ale tyto nevzaly jeho argumentaci při svém rozhodování v úvahu. K jeho tvrzením nezaujal soud prvního stupně stanovisko, stejně jako k jeho návrhu na přerušení řízení za účelem posouzení ústavnosti zákonných ustanovení, o která se rozsudek opírá. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezákonné může být pouze takové rozhodnutí soudu, o němž to bylo zjištěno kasačním rozhodnutím, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 269/99 Sb., jímž byl zrušen §250f o. s. ř. Podle názoru stěžovatele nezákonnost rozsudku Městského soudu v Praze je s dostatečnou určitostí úředně zjištěna již tímto nálezem Ústavního soudu. Navíc Krajský soud přehlédl, že nelze vykonávat práva a povinnosti podle rozhodnutí, vydaných na základě zrušeného ustanovení zákona. To znamená že rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 154/93, se stal nevykonatelným, právně neúčinným, což je situace obdobná, jako kdyby došlo ke zrušení tohoto rozsudku pro nezákonnost. Ani skutečnost, že v mezidobí došlo ke zrušení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., neměla být pro obecný soud překážkou, aby ústavnost takového ustanovení posoudil sám jako předběžnou otázku při rozhodování o věci samé. Aplikaci ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., jakož i samotnou podmínku tímto ustanovením požadovanou, považuje stěžovatel za protiústavní, neboť v jednoinstančním správním soudnictví neexistuje soudní orgán, který by mohl vyslovit nezákonnost takového rozhodnutí a je zrušit.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 154/93, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.3.1994, čj. 28 Ca 154/93-39, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal přezkoumání rozkazu náměstka policejního prezidenta ve věcech personálních č. 38 ze dne 14. 9. 1993. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozkazu ředitele Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR ze dne 23. 6. 1993, č. 108/1993, o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka policie ČR. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 4. 1994. Soud ve věci nenařídil jednání a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele.
Z připojeného spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 12 C 109/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svým návrhem domáhal náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, která mu vznikla v souvislosti s výše citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29.11.2000, čj. 12 C 109/98-50, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že škoda stěžovateli nevznikla nesprávným úředním postupem a porušením zákona pracovníky Městského soudu v Praze, ani v důsledku nezákonnosti rozsudku soudu, poněvadž nebyl splněn zákonný předpoklad §4 zák.č. 58/1969 Sb., a to zrušení předmětného rozsudku pro nezákonnost. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, čj. 24 Co 154/2001-66, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a současně rozhodl o návrhu stěžovatele na přerušení řízení tak, že jej zamítl. Z odůvodnění rozsudku Ústavní soud zjistil, že odvolací soud definoval pojem nesprávného úředního postupu jako jednání pracovníků státních orgánů, při kterém jde o výkon státní moci, s výjimkou činnosti rozhodovací, případně činnosti, která k tomuto rozhodnutí bezprostředně směřuje. Takovýto postup však dle názoru soudu nelze spatřovat ve skutečnosti, že ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání, jak to umožňovalo znění §250f v době, kdy Městský soud v Praze ve věci rozhodoval. Pokud se týká náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, je jedním z hmotněprávních předpokladů uplatnění takového nároku zrušení pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem, přičemž rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Poněvadž rozsudek nebyl pro nezákonnost zrušen, nebyl splněn předpoklad pro náhradu škody. Odvolací soud se zabýval i otázkou vady řízení před soudem prvního stupně, kdy musel zvážit, zda opomenutí soudu prvního stupně rozhodnout o návrhu stěžovatele na přerušení řízení je vadou, mající za následek věcně nesprávné rozhodnutí. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že soud prvního stupně nebyl ve smyslu §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. povinen řízení přerušit a podat u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., pro rozpor s článkem 36 odst. 1, 3 Listiny, neboť zmíněný zákon pozbyl platnosti přede dnem, kdy stěžovatel návrh na přerušení řízení učinil. Podle ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.), kterým byl zrušen zákon č.58/1969 Sb., se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti tohoto zákona, odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími vydanými přede dnem účinností tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy správně dovodily, že podmínky pro přiznání náhrady škody nejsou dány, poněvadž nebyla splněna základní podmínka stanovená v §4 odst. 1 zák.č. 58/1969 Sb., totiž, že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno. Tato nezákonnost musí být zjištěna rozhodnutím příslušného orgánu, nemůže být řešena soudem, který rozhoduje o náhradě škody, jako otázka předběžná. Pokud jde o správní soudnictví, je nutné dát stěžovateli za pravdu, že je koncipováno jako řízení jednoinstanční, bez možnosti podání jakéhokoliv, byť i mimořádného, opravného prostředku. Dosavadní úprava vychází ze skutečnosti, že správní soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí a jsou vázány skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn správním orgánem, nemohou provádět nová skutková zjištění a na jejich základě rozhodovat ve věci samé, nemohou na sebe přebírat pravomoc a odpovědnost správního orgánu. Ustanovení §250f o. s. ř. umožňovalo v době, kdy stěžovatel uplatnil žalobou návrh na přezkum rozhodnutí, jímž byl propuštěn ze služebního poměru, rozhodnout za určitých podmínek bez jednání o žalobě rozsudkem. Nelze však dovozovat, že za situace, kdy nálezem Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., bylo toto ustanovení zrušeno ke dni 1. 5. 1997, se stalo rozhodnutí Městského soudu v Praze samo o sobě nezákonným. Rovněž nelze dát za pravdu stěžovateli pokud se domnívá, že Krajský soud v Praze přehlédl, že nelze vykonávat práva a povinnosti podle rozhodnutí, vydaných na základě zrušeného ustanovení zákona, poněvadž ustanovení §71 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., se na daný případ nevztahuje, navíc nejde o rozhodnutí, které by stěžovateli konstituovalo právo, či stanovilo povinnost, které by měly být vykonány. V daném případě nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit postup Městského soudu v Praze, neboť předmětem ústavní stížnosti je porušení základních práv stěžovatele rozsudkem Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o náhradě škody. V tomto případě Ústavní soud neshledal porušení namítaných ustanovení Listiny, Ústavy ČR, zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť Krajský soud v Praze poskytl stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu