ECLI:CZ:US:2002:4.US.530.01
sp. zn. IV. ÚS 530/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 12,13/2000-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2001 se A., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 12,13/2000-149, kterým Krajský soud v Praze jako soud odvolací mj. potvrdil opravné usnesení soudu I. (výrok I.) a potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku pak krajský soud uvedl, že dovolání nepřipustil, neboť v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu a že pokud se stěžovatelka domáhá připuštění z důvodů jí uváděných, pak má zato, že nejde o otázky zásadního významu.
Napadenému rozsudku předcházel rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 1999, čj. 7 C 76/95-107, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 1999, čj. 7 C 76/95-125, kterým soud mj. určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. S., že tyto nemovitosti spravuje ve smyslu zák.č. 113/1993 Sb., FDM, a stěžovatelce uložil povinnost je ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizené je odevzdat žalobci, tj. České republice - FDM.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětné nemovitosti řádně a v dobré víře koupila, přičemž vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., s právními účinky ke dni 20. 8. 1997. Nebyla informována o tom, že jde o majetek bývalého SSM ČSSR. Do nemovitostí investovala nemalé částky, takže z původních věcí se staly věci nové. Za situace, kdy do nemovitosti výrazně investovala a přeměnila ji na věc jinou. jeví se jako nespravedlivé a v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), že má být svého majetku bez svého zavinění a bez náhrady zbavena. Na základě rozhodnutí obecných soudů tak fakticky došlo k vyvlastnění a současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Článek čl. 4 odst. 4 Listiny byl porušen též z toho důvodu, že nebylo šetřeno podstaty a smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se nehodlá podrobněji vyjadřovat a odkazuje na důvody napadeného rozsudku.
Česká republika - FDM "v likvidaci", jako vedlejší účastník, se k jednotlivým tvrzením ústavní stížnosti podrobně vyjádřil a vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je neopodstatněná a neobsahuje ani podrobnější ústavněprávní argumentaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o čemž se Ústavní soud dověděl až v souvislosti se svou žádostí o postoupení spisu Okresního soudu v Berouně. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 22. 11. 2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2002, čj. 29 Odo 530/2002-182, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné s tím, že délku dovolací lhůty v tomto případě nutno posuzovat na základě bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. (novela o.s.ř. účinná od 1. 1. 2001).
Ústavní soud po opětovném přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, by posuzoval dovolací soud samostatně, není pochyb o tom, že teprve poté by byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Stěžovatelka ovšem dovolání podala opožděně, tedy svým vlastním postupem navodila stav, že nebylo využito všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj