ECLI:CZ:US:2002:4.US.533.02
sp. zn. IV. ÚS 533/02
Usnesení
IV. ÚS 533/02
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2002 o ústavní stížnosti A. A., zastoupeného N. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2002, čj. 12 Co 181/2001-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 11. 2000, čj. 15 C 1642/94-82. V ústavní stížnosti tvrdí, že byl zkrácen na svých procesních právech tím, že odvolací soud svým rozhodnutím nepřipustil proti rozsudku dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 15 C 1642/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném, Bytovém podniku v Děčíně, zaplacení 114 198,- Kč, jako náhrady za vložené investice do nebytových prostor poté, co žalovaný dal stěžovateli výpověď z nájmu těchto nebytových prostor. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 12. 4. 1999, čj. 15 C 1642/94-5, návrh zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno o tom, že by v rozhodném období na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu zrušil s konstatováním, že zvolený postup okresního soudu vedoucí k napadenému rozhodnutí neměl oporu v zákoně a vyslovil se ke způsobu doplnění řízení a novému dokazování. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, čj. 15 C 1642/94-82, návrh zamítl s tím, že náklady vložené stěžovatelem do nebytových prostor posoudil jako dohodnuté úpravy ve smyslu dohody obou účastníků. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil.
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel odůvodňuje svoje tvrzení o porušení základních práv tím, že odvolací soud nepřipustil proti svému rozsudku dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo vloženo do občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 90/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001. Podle bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů. Podle ustanovení bodu 17 přechodných ustanovení dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
V projednávaném případě tedy bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že stěžovatel při podání dovolání měl postupovat podle dosavadní právní úpravy, tj. podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ze spisového materiálu je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení proti rozsudku okresního soudu, vydanému před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 11. 2000), musel podle bodu 15 části 12, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000 a tato skutečnost pak jednoznačně naplňuje podmínku obsaženou v bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Vzhledem k těmto úpravám je třeba si uvědomit, že pro určení, podle jakého znění o.s.ř. postupovat, není rozhodující čas vydání rozhodnutí krajského soudu, ale určujícím bylo vydání rozsudku soudu prvého stupně, které ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. vyloučilo aplikaci o.s.ř. ve znění po 1. 1. 2001.
Stěžovatel však evidentně podle dosavadní právní úpravy (§239 o.s.ř.) nepostupoval a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí po právní stránce zásadního významu v odvolacím řízení nevznesl. V důsledku nesprávného procesního postupu tak zmarnil možnost, aby se přípustností dovolání zabýval přímo dovolací soud (odst. 2 §239 o.s.ř.) a případně je meritorně projednal.
Vzhledem k výše uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat, že proti svému potvrzujícímu rozsudku ve věci samé nepřipustil dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. v dosavadním znění, neboť o přípustnosti dovolání soud rozhoduje na návrh účastníka řízení, není-li takový návrh podán, může přípustnost vyslovit i bez návrhu, není to však jeho povinnost. S ohledem na tyto skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2002
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj