Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.09.2002, sp. zn. IV. ÚS 568/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 112/27 SbNU 239 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.568.2000

sp. zn. IV. ÚS 568/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/2000, ze dne 5. 6. 2000, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, čj. 17 C 135/99-15, ze dne 8. 10. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/2000, ze dne 5.6.2000, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 17 C 135/99, ze dne 8. 10. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako soudu I. stupně, byla z převážné části zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 1998 do 1. 10. 1999. Soud I. stupně, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že stěžovateli byla za trvání pracovního poměru u žalovaného OKD, a.s., Ostrava dne 21. 10. 1991 zjištěna nemoc z povolání - onemocnění cév horních končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji, pro tuto nemoc byl stěžovatel přeřazen na jinou práci v dole - údržba, a byla mu poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce do průměrného výdělku před vznikem škody. Pracovní poměr se stěžovatelem byl pak ukončen výpovědí ke dni 31. 7. 1998 z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Po ukončení pracovního poměru stěžovatel nenalezl pracovní uplatnění a byl veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce ve Frýdku - Místku a od 1. 8. 1998 byl stěžovateli přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaný původně stěžovateli poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem stěžovatelem dosahovaným. Po ukončení pracovního poměru mu pak poskytoval náhradu ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem před ukončením pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak dospěl soud I. stupně k závěru, že postup žalovaného je správný, neboť k ukončení pracovního poměru došlo z důvodů, které nemají souvislost s nemocí z povolání a nejde tak o změnu poměrů ve smyslu §202 odst. 1 zákoníku práce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, a ukončení pracovního poměru proto nemá vliv na původně poskytovanou náhradu, která náleží v dosavadní výši ve formě tzv. fixní renty. Tuto výši podle soudu I. stupně žalovaný správně stanovil rozdílem mezi průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem před vznikem škody a výdělkem, jehož stěžovatel dosahoval naposledy před skončením pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu, poskytovaného z týchž důvodů. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě namítal, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že stěžovatel je po ukončení pracovního poměru nadále bez zaměstnání, a vzniká mu škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jejíž vznik je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil v podstatě s odůvodněním, že u stěžovatele i po rozvázání pracovního poměru existují omezení, vyplývající z existence nemoci z povolání, za níž žalovaný odpovídá, což je stav obdobný, jako v době před rozvázáním pracovního poměru. Avšak s ohledem na to, že k jeho rozvázání došlo z příčin, které nesouvisí se zjištěnou nemocí z povolání, se rozvázání pracovního poměru nikterak neprojeví v doposud poskytované náhradě za ztrátu na výdělku, která stěžovateli náleží v dosavadní výši, poskytované mu před rozvázáním pracovního poměru. Ukončení pracovního poměru bez souvislosti nemoci z povolání není podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěry soudu I. stupně, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že domáhal-li se stěžovatel další náhrady rovnající se výdělku, jehož stěžovatel dosahoval před rozvázáním pracovního poměru, nemohla být jeho žaloba úspěšná proto, že k rozvázání pracovního poměru žalovaný přistoupil bez souvislosti s nemocí z povolání, a za stav, že stěžovatel nenalezl další pracovní uplatnění, již žalovaný nenese odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce. Odpovědnost žalovaného za nemoc z povolání tím jistě nezanikla a projevuje se právě jeho povinností hradit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku v dosavadní výši s přihlédnutím k poskytovanému částečnému invalidnímu důchodu. Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech v uvádí, že podstata zamítavého stanoviska obecných soudů obou stupňů tkví v tradičním přístupu k pojmu "podstatná změna poměrů poškozeného" dle §202 odst. 1 zákoníku práce, který vykládají úzce. Ve smyslu užšího výkladu bylo naposledy judikováno Nejvyšším soudem v kauze, sp. zn. 2 Cdon 27/97, Soudní judikatura, 1998, Rc 93/98. Stěžovatel je toho názoru, že tento užší výklad není ústavně konformní. S poukazem na znění ustanovení §202 odst. 1 zák. práce pak uvádí, že má-li být šetřeno základních lidských práv shora označených, je nutno považovat za poměry poškozeného nikoliv pouze poměry spočívající úzce v jeho osobě (např. jeho zdravotní stav), nýbrž také další poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení jeho práv, příp. povinností - v daném případě nároku stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Takovými dalšími poměry poškozeného mohou být, jako v daném případě, výdělkové poměry poškozeného, kdy zaměstnanec v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, za kterou odpovídá zaměstnavatel, se neuplatní na trhu práce, resp. toto uplatnění je mu podstatně ztíženo touto nemocí z povolání. Stěžovatel uznává, že neexistuje příčinná souvislost mezi výpovědí pro nadbytečnost, která vedla ke skončení pracovního poměru, a škodou, trvá však na tom, že existuje kauzální nexus mezi nemocí z povolání, za kterou odpovídá zaměstnavatel, a škodou, kterou představuje pokles příjmu poškozeného. Za podstatné považuje stěžovatel to, že následky nemoci z povolání, které omezovaly jeho pracovní způsobilost při uplatnění na trhu práce, nezůstávaly stále stejné, nýbrž se prohloubily, a tento nárůst závažnosti netkvěl ani tak v nárůstu zdravotních problémů, ač i ty byly zaznamenány, jako zejména v prohlubujících se problémech při realizaci práva na zaměstnání uplatněním se na trhu práce. Z uvedeného podle něj vyplývá, že situace, za níž poškozený pobíral a pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) a následně je veden jako uchazeč o zaměstnání, když nemohl realizovat právo na zaměstnání pro onemocnění nemocí z povolání bez vlastní viny, nýbrž prokazatelně z důvodů zapříčiněných nemocí z povolání, je situací. za níž vzniká škoda (ušlý výdělek) vyšší než doposud. Vyšší je o rozdíl mezi výdělkem po skončení pracovní neschopnosti v původní a následně valorizované výši a hmotným zabezpečením, které pobíral po skočení pracovního poměru, resp. pozdějšími příjmy, a to do té doby, dokud bude překážka v podobě nemoci z povolání existovat, nejdéle však do konce měsíce, ve kterém poškozený dovrší 60 let věku. Stěžovatel upozorňuje také na existenci širšího výkladu pojmu "podstatná změna poměrů poškozeného" v literatuře, např. Kottnauer, Štalmach: Lexikon pracovního práva, str. 191, Sagit 1996. S odvoláním na základní právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky proto stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že předmětem řízení byl nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a proto nemohlo být v neprospěch stěžovatele dotčeno jeho právo na zaměstnání, jakož i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, o nichž se v řízení nejednalo. Soudy obou stupňů zkoumaly, zda jsou dány pro uvedený nárok zákonné předpoklady odpovědnosti a učinily shodný názor, že odpovědnost žalovaného je dána (což nezpochybňoval ani žalovaný zaměstnavatel), avšak po rozvázání pracovního poměru z jiných příčin nesouvisejících s následky nemoci z povolání je třeba náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poskytnout toliko ve výši náležející před rozvázáním pracovního poměru ve formě tzv. fixní renty. Stěžovatel sám netvrdí, že výpověď z pracovního poměru je vůči němu podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce, uznává, že neexistuje příčinná souvislost mezi ukončením pracovního poměru a škodou, tj. snížením příjmů z tohoto důvodu vzniklých, avšak tvrdí že existuje kauzální nexus mezi nemocí z povolání a škodou, kterou představuje pokles příjmů poškozeného po rozvázání pracovního poměru. Tato argumentace se podle krajského soudu vzájemně vylučuje, neboť není-li dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a rozvázáním pracovního poměru, pak zde nemůže být ani příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a následky, které vznikly v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru. Z těchto důvodů krajský soud svým rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatelova ústavní práva nebyla porušena. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Výpověď daná z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce byla stěžovateli dána nepochybně bez souvislosti s onemocněním nemocí z povolání, a proto obecné soudy v podstatě shodně s dosavadní judikaturou obecných soudů potvrzovanou i Nejvyšším soudem ČR dospěly ke správným závěrům, že mezi ztrátou na výdělku, kterého stěžovatel dosahoval po převedení na jinou práci před ukončením pracovního poměru z uvedeného důvodu a jeho onemocněním nemocí z povolání, není vztah příčinné souvislosti, a stěžovatel proto nemůže mít nárok na odškodnění této ztráty na výdělku. Až potud tedy Ústavní soud se závěry obecných soudů souhlasí. Nemůže však již bez dalšího akceptovat závěr uvedený v rozhodnutí odvolacího soudu, že žalovaný za stav, kdy stěžovatel nenalezl další pracovní uplatnění, již nenese odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce. S uvedeným závěrem by totiž bylo možno souhlasit pouze za stavu, kdy by byl tento stav skutečně v řízení prokázán. Tak tomu však v projednávané věci není. Přesto, že stěžovatel v řízení namítal, že nové zaměstnání nemůže najít zejména pro svůj zdravotní stav (a nasvědčuje tomu i předložené potvrzení úřadu práce), soud se již dále hodnocením této okolnosti nijak nezabýval a tuto neprověřoval. Právě v této skutečnosti vidí Ústavní soud důvod pro svůj zásah. Podle jeho názoru je totiž třeba brát v úvahu, že následky onemocnění nemocí z povolání přetrvávají, a mají tak nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku podané výpovědi (byť s onemocněním nemocí z povolání nesouvisející) ocitají v postavení nezaměstnaných. Tito jsou v poměru ke zdravým pracovníkům, jimž byla dána výpověď ze stejného důvodu, handicapováni svým zdravotním postižením, a právě proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností, anebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání. Pokud by totiž bylo prokázáno, že na trhu práce v daném místě pro stěžovatele existovala možnost získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, a v jeho získání zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané nemocí z povolání, pak by žalovaný - který po dobu pracovní aktivity zdravého stěžovatele měl prospěch z jeho rizikové práce - musel nést odpovědnost i za škodu, takto vznikající, neboť v takovém případě je mezi nemocí z povolání a touto škodou nepochybně existence příčinné souvislosti dána. Za takových podmínek je třeba hodnotit nové postavení stěžovatele jako změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce. (Uvedenému závěru svědčí podle Ústavního soudu i důkaz opaku, když za změnu poměrů ve prospěch zaměstnavatele by nepochybně byl považován stav sice značně nepravděpodobný, nicméně stav, který se nedá vyloučit, totiž stav, že by stěžovatel po rozvázání pracovního poměru našel zaměstnání s výdělkem trvale přesahujícím výdělek dosahovaný před ukončením pracovního poměru.) Ústavní soud tak uzavírá, že závěry obecných soudů v dané věci by byly akceptovatelné pouze v případě, kdyby v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nové zaměstnání nenalezl pouze a jen v důsledku obecné nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že obecné soudy se z naznačeného pohledu věcí nezabývaly, neposkytly zatím právům stěžovatele dostatečnou ochranu, a proto byla jejich rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 zrušena (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. září 2002