ECLI:CZ:US:2002:4.US.576.01
sp. zn. IV. ÚS 576/01
Usnesení
IV. ÚS 576/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti L., právně zastoupené Mgr. J.R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 15 Co 133/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 19 C 32/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 1. 2001, čj. 19 C 32/99-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s kogentní normou, představovanou §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., jejich závěry představují přepjatý formalismus a extenzivní neopodstatněný výklad uvedené normy, nemají oporu v příslušném zákonném ustanovení a jsou v extrémní rozporu s principy obecné spravedlnosti. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II.ÚS 304/98, III.ÚS 224/98 a III.ÚS 269/99.
Nesouhlasí se závěry soudů, dle kterých výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., vyžaduje, aby bylo přímo ve výpovědi uvedeno, zda výpověď je dávána kumulativně z obou skutkových podstat výpovědních důvodů, či pouze jedné z nich, a to z které a s tím, že nedostatek konkretizace výpovědních důvodů nelze odstranit v probíhajícím soudním řízení ani dodatečným projevem vůle hmotněprávního obsahu, ani dodatečným úkonem v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu soudem. Je přesvědčen, že od novely obč. zák., provedené zák. č. 267/1994 Sb., představuje výpovědní důvod podle písm. h) dvě skutkové podstaty se společným skutkovým základem, které mohou obstát vedle sebe, tedy alternativně, v rámci jednoho uplatňovaného výpovědního důvodu, nebo každá zvlášť a samostatně, výlučně dle volby stěžovatele. Uplatněním výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. v plném rozsahu obou skutkových podstat tak nedochází k právnímu úkonu neurčitého obsahu. Žalobce má právo domáhat se výpovědi z obou skutkových podstat a je věcí soudu, aby po provedeném dokazování zjistil a posoudil, která z nich byla před soudem prokázána a která nikoli. Uplatněním závěrů soudů by také došlo k prolomení zásady rovného postavení účastníků řízení dle §2 odst. 2 o.s.ř., neboť na žalobci by bylo neoprávněně požadováno omezení výpovědního důvodu, kdy žalobce by musel zvolit, kterou ze skutkových podstat pojme do prováděné výpovědi z nájmu bytu.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých právních závěrech trvá a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 19 C 32/99, Ústavní soud zjistil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, kterým se domáhal přivolení k výpovědi žalovaných z nájmu bytu, který je v jeho vlastnictví, a to s odůvodněním, že výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. není dán, neboť po žalovaných nelze vzhledem k okolnostem případu požadovat, aby užívali jeden byt. Pokud jde o výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vymezený tak, že žalovaní bez vážných důvodů neužívají byt vůbec nebo ho užívají jen občas, byla shledána výpověď neplatnou s odůvodněním, že nebyla učiněna určitě ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák., když s ohledem na alternativní spojení obou výpovědních důvodů není jasné, ze kterého výpovědního důvodu je výpověď dána.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. z hlediska jeho aplikace na výpovědní důvody obsažené ve výpovědi, o jejíž přivolení je u soudu usilováno, a polemika se závěry obecných soudů, které v tomto směru učinily. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již odvolací soud vypořádal a své rozhodnutí (nejen v tomto směru) v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami byl při rozhodování veden a které předpisy ve věci aplikoval.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stěžovatel se však ústavní stížnosti právě domáhá, aby Ústavní soud provedl výklad příslušného ustanovení občanského zákoníku odlišně od výkladu již provedeného obecnými soudy, tedy způsobem, který by odpovídal právnímu názoru stěžovatele, čímž tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Závěrům obecných soudů ohledně nutnosti specifikovat, zda je výpověď dávána kumulativně z obou v ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. uvedených důvodů, tj. z důvodu, že žalovaní neužívají byt vůbec, resp. ho užívají jen občas, či nutnosti uvést, zda je dávána výpověď buď z důvodu, že žalovaní neužívají byt vůbec, nebo z důvodu, že ho užívají jen občas, pak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť tento výklad zcela odpovídá dikci ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. i požadavkům ust. §37 odst. 1 obč. zák. na určitost právních úkonů. Pokud zákonodárce taxativně stanovil výlučné důvody, pro které lze dát nájemci výpověď a tuto možnost ještě zpřísnil podmínkou přivolení k výpovědi ze strany soudu (včetně nutnosti dodržet výpovědní lhůtu a doručit výpověď nájemci), nelze požadavek na nutnost individualizace výpovědních důvodů již ve výpovědi podané nájemci a nikoliv event. až v průběhu řízení, považovat za extrémní formalismus.
Právo na soudní ochranu, chráněné v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jak je zřejmé z předchozího uvedeného, práva měl stěžovatel v plném rozsahu možnost využít a také tak učinil. Ze skutečnosti, že při hájení svého práva nepostupoval způsobem předvídaným zákonem, a ve sporu proto nebyl úspěšný, nelze dovozovat porušení namítaného práva. Stěžovateli přitom nadále zůstává možnost podat novou řádnou výpověď splňující zákonem požadované náležitosti a požádat o přivolení soudu k této výpovědi.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných práv a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu