ECLI:CZ:US:2002:4.US.578.02
sp. zn. IV. ÚS 578/02
Usnesení
IV. ÚS 578/02
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. R. Š., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, čj. 20 Co 541/99-56, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 1999, čj. 23 C 121/97-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo určeno, že výlučným vlastníkem nemovitostí v rozsudku obvodního soudu přesně specifikovaných, je obec hlavní město Praha, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo ústavně zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byla odepřena možnost obrátit se na soud a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy pochybily nejen v právním posouzení věci, ale nezabývaly se ani dokazováním, zda předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek či nikoliv. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 121/97, Ústavní soud zjistil, že žalobce, hlavní město Praha, se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí v k. ú. N. M., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Prahu město na LV č. 205, a to provozní stavby/Novomlýnská vodárenská věž a pozemku č.p. 333/zastavěná plocha o výměře 379 m2, neboť zjistil, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník ing. R. Š. Obvodní soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. a na základě vyhodnocení všech právních úkonů, které se v minulosti sporných nemovitostí týkaly, dospěl k závěru, že kupní smlouva, od níž stěžovatel odvozuje svoje vlastnické právo, je neplatná. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem sporných nemovitostí byla od 12. 11. 1875 Obec královského hlavního města Prahy. Podle výnosu Ministerstva spravedlnosti a výnosu ministerstva vnitra a stavebního průmyslu bylo ke dni 29. 11. 1954 vloženo vlastnické právo čs. státu. Hospodářskou smlouvou ze dne 20. 1. 1967 došlo k převodu správy národního majetku z Pražské informační služby na Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy a hospodářskou smlouvou ze dne 1. 10. 1982 k převodu správy na směrový výbor SSM Fakulty stavební ČVUT. Hospodářskou smlouvou mezi SSM FAST ČVUT a Nezávislou výtvarnou skupinou bylo bezplatně převedeno vlastnictví ke sporným nemovitostem ke dni 1. 4. 1990 a podle notářského zápisu ze dne 8. 11. 1994 prodala Nezávislá výtvarná skupina nemovitosti stěžovateli, který je v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník. Obvodní soud posoudil hospodářskou smlouvu mezi SSM FAST ČVUT jako neplatnou vzhledem k tomu, že organizace SSM Fakulty stavební ČVUT nebyla podle stanov nositelem právní subjektivity. Kromě toho smlouva odporovala i ustanovením vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, neboť převodce, i kdyby měl právní subjektivitu, nebyl nositelem vlastnického práva, ale pouze práva hospodaření. Za této situace byla neplatná i smlouva mezi Nezávislou výtvarnou skupinou a stěžovatelem. Protože nemovitosti byly ve vlastnictví státu, vztahoval se na ně zákon ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona byly splněny předpoklady pro přechod vlastnického práva na obec ("Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek".)
K odvolání stěžovatele proti vyhovujícímu výroku Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě správných a úplných skutkových zjištění obvodního soudu shledal neplatnou i hospodářskou smlouvu z 1. 10. 1982, neboť převod správy nemovitostí ve vlastnictví státu na nestátní subjekt byl proveden v rozporu s ustanovením §12 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, neboť převody správy majetku mimo obvyklé hospodaření byly přípustné jen mezi státními organizacemi. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvého stupně o tom, že následné smlouvy jsou postiženy neplatností, neboť s nemovitostmi nakládal ten, komu k nim nesvědčilo vlastnické právo. Pokud tedy od roku 1954, kdy vlastnické právo k nemovitostem nabyl stát, nedošlo k žádné změně ve vlastnických vztazích, pak se žalobce, hlavní město Praha, stal jejich vlastníkem z titulu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 172/1991 Sb. K námitce stěžovatele o funkčním celku těchto staveb odvolací soud uvedl, že podle výpisu z pozemkových knih tvořily pozemek p. č. 333 se stavbou vodárenské věže tzv. historické vlastnictví obce a účelem zákona ČNR č. 172/1991 Sb. bylo mimo jiné i to, aby se nemovitosti tohoto charakteru navrátily do vlastnictví obce. K námitce o existenci stavby garáží, odvolací soud konstatoval, že z výpisu z katastru nemovitostí nevyplývá, že by byly na sporném pozemku umístěny. I tak by však tato skutečnost nebránila, aby vlastnické právo k němu přešlo na žalobce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli byla odepřena možnost obrátit se na soud, jak tvrdí, neboť z napadených rozsudků obecných soudů i z připojeného soudního spisu je evidentní, že stěžovatel byl od počátku jedním z účastníků soudního řízení, žalovaným, měl možnost realizovat a také realizoval svá procesní práva a vůči druhé straně sporu nebyl nikterak znevýhodněn. Důkazy předložené k prokázání jeho tvrzení obecné soudy provedly a vyhodnotily v souladu s příslušnými ustanovení občanského soudního řádu, stěžovatel měl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům navržených protistranou, k jím vzneseným námitkám obecné soudy přihlédly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly. Jednání před soudy obou stupňů byla veřejná a stěžovatel se jich osobně účastnil, rozsudky byly veřejně vyhlášeny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti procesnímu postupu soudů ničeho nevytýká, Ústavní soud má za to, že tvrzení o odepření přístupu k soudu je zjevně bezdůvodné a že právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu) nebylo porušeno.
Co se týče stěžovatelova tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu připomíná, že obsah tohoto pojmu není možné vykládat tak, jako by se účastníku garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li v projednávaném případě obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s kautelami zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnily, jak se v projednávaném případě stalo, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ke kasaci takovýchto rozhodnutí by Ústavní soudu mohl přistoupit jedině, pokud by vyšel najevo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.
Pro Ústavní soud bylo rozhodující zjištění obecných soudů o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví ke předmětným nemovitostem a konstatování, že stěžovatel vlastnické právo k nim nikdy nenabyl, neboť jej odvozoval od neplatných hospodářských smluv. Stěžovatel v ústavní stížnosti tyto právní závěry obecných soudů nenapadá. Tvrdí sice, že obecné soudy pochybily v právním posouzení věci, jeho výtky jsou však zaměřeny na posouzení funkčnosti celku, který tvoří pozemek a vodárenská věž. S ohledem na zjištění, že stěžovatel vlastnické právo k těmto nemovitostem nikdy nenabyl, Ústavní soud má za to, že otázka funkčnosti jejich celku není pro rozhodování o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv v daném případě určující. Je tomu tak proto, že případné zpochybnění podmínek přechodu vlastnického práva podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 172/1991 Sb. z tohoto důvodu by mohl namítnout (tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv) pouze původní vlastník těchto nemovitostí, tedy, jak bylo v řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, Česká republika, a nikoliv stěžovatel.
Ústavní soud shrnuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti a důvod k jejich kasaci nebyl shledán. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu