ECLI:CZ:US:2002:4.US.590.01
sp. zn. IV. ÚS 590/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.V., zastoupeného Mgr. V.P., proti rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 24. března 1992, čj. 222/35643/1991, ze dne 11. května 1996, čj. 225/31222/1996 a ze dne 23. července 2001, čj. 444/62532/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. října 2001 obdržel Ústavní soud podání, které ovšem nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Stěžovatel nebyl právně zastoupen a rovněž neuvedl, čeho konkrétně se domáhá. Z toho důvodu byl vyzván k odstranění vad podání.
V úvodu doplnění ústavní stížnosti právní zástupce stěžovatele uvedl, že stěžovatel sice doposud nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, nicméně navrhl Ústavnímu soudu postup podle ustanovení §75 odst. 2 zákona, neboť ústavní stížnost prý svým významem přesahuje zájmy stěžovatele. S ohledem k jeho vysokému věku by nálezem Ústavního soudu stěžovatel dosáhl alespoň morálního zadostiučinění.
Dále bylo v ústavní stížnosti uvedeno, že adoptivním rodičům stěžovatele byl v roce 1946 na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy, zabaven majetek. Na zakoupení konfiskovaného domu využili prostředky, které jim stěžovatel poskytl ze sirotčího vkladu vinkulovaného v jeho prospěch. Za účelem možnosti nakládat s tímto vkladem byl stěžovatel dne 9. února 1937 prohlášen za plnoletého. Vzhledem k tomu, že otec stěžovatele zemřel v koncentračním táboře pro N., kolejích již dne 29. června 1945, odvolala se proti konfiskaci pouze matka stěžovatele v roce 1948. Jejímu odvolání nebylo vyhověno rozhodnutím ze dne 13. dubna 1953. Městský soud v Brně dne 6. dubna 1983 rozhodl, že chování rodičů stěžovatele za okupace bylo nezávadné a matce stěžovatele bylo navráceno československé občanství.
Ministerstvo financí, na které se stěžovatel opakovaně obrátil, zamítlo jeho žádost, když dospělo k závěru, že ke konfiskaci došlo před rozhodným obdobím, a to přesto, že vlastnické právo ke konfiskátu přešlo na stát až dnem 19. ledna 1953, tedy v rozhodném období.
V uvedeném postupu ministerstva shledal stěžovatel porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví zaručených dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřilo ministerstvo financí prostřednictvím vedoucí oddělení, která uvedla, že stěžovatel nevyužil všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně práv přiznává, neboť mohl rozhodnutí ministerstva napadnout správní žalobou. Dále uvedla, že ke konfiskaci došlo již v roce 1946, tedy před rozhodným obdobím. Proto navrhla ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spisy vedené u Ministerstva financí ČR pod čj. 444/62532/2001, 225/31222/1996 a 222/35643/1991. Z těchto spisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se na Ministerstvo financí ČR obrátil se žádostí o poskytnutí náhrady poprvé dopisem ze dne 11. září 1991. O tomto podání bylo ministerstvem zamítavě rozhodnuto dne 24. března 1992. Nově se na ministerstvo obrátil dne 11. května 1996 a rovněž v tomto případě bylo vydáno zamítavé rozhodnutí. Od té doby nebyly činěny žádné právní kroky, a to až do 4. července 2001, kdy se stěžovatel obrátil na ministra financí se žádostí o pomoc. V odpovědi ze dne 23. července 2001 bylo stěžovateli sděleno, že jeho věcí se ministerstvo zabývalo již v letech 1991 a 1996, a jelikož se okolnosti případu nezměnily, jeho žádosti nelze vyhovět.
Z uvedeného je zjevné, že ve vztahu k rozhodnutím Ministerstva financí ČR čj. 222/35643/1991, ze dne 24. března 1992, a čj. 225/31222/1996, ze dne 11. května 1996, byla ústavní stížnost podána po 60 denní lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona. Rovněž tak je zjevné, že proti těmto rozhodnutím nebyla podána správní žaloba. Pokud si stěžovatel odvozuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti od negativní reakce ministerstva na jeho poslední dopis ze dne 23. července 2001, pak akceptování takového postupu by v podstatě anulovalo existenci lhůt pro uplatnění práv. Pokud pak bylo navrhováno, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 zákona, je třeba uvést, že o toto ustanovení v žádném případě nelze opřít postup, který by znamenal de facto prominutí zmeškání lhůt (viz. např. Usnesení č. 21, svazek 2, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost, jako podanou po lhůtě, odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj