ECLI:CZ:US:2002:4.US.593.01
sp. zn. IV. ÚS 593/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti stížnost M.B., zastoupeného Mgr. P.O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2001, sp. zn. 2 To 832/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. října 2001 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. Nt 72/2001, o jeho vzetí do vazby. Dle tvrzení stěžovatele na něj byla uvalena vazba pro činy, jichž se nedopustil. Dále namítá, že v jeho případě nebyla dodržena 48 hodinová lhůta od zadržení orgány Policie ČR. Soud prvého stupně tuto námitku neakceptoval a odvolací soud se jí rovněž nezabýval. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s tímto postupem soudů. K jeho zadržení došlo 1. srpna 2001 v 9:25 hod., návrh na vzetí do vazby byl soudu doručen 3. srpna 2001 v 8:17 hod. K rozhodování soudu o vazbě byl stěžovatel eskortován dne 3. srpna 2001 těsně před 11:00 hod. Stěžovatel se odvolává na čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který hovoří o neprodleném předvedení zadržené či zatčené osoby před soudce. Rovněž tak je ČR vázána, dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), povinností neprodleného předvedení. S ohledem na tyto mezinárodní dokumenty nelze vykládat ustanovení §76 odst. 4 a §77 odst. 1 trestního řádu způsobem, který užily ve stěžovatelově případě obecné soudy. Stěžovatel má tedy za to, že ještě před rozhodnutím o uvalení vazby měl být propuštěn na svobodu.
V popsaném postupu obecných soudů shledal stěžovatel zásah do svého základního práva na osobní svobodu, zaručeného v čl. 8 odst. 2,3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále do práva na spravedlivé řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl zrušení obou usnesení obecných soudů.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, prostřednictvím předsedy senátu 2 To. Ve vyjádření je nejdříve uvedeno, že Krajský soud v Ostravě nikdy nevydal usnesení sp. zn. 2 To 832/2001, ve věci stěžovatele, tak jak je v ústavní stížnosti uvedeno. Toto rozhodnutí bylo pod uvedenou sp. zn. 2 To 832/2001 vydáno Krajským soudem v Ostravě, pobočka Olomouc. Mezi soudy je třeba činit rozdíl již z hlediska teritoriální působnosti i rozvrhu práce. Dále účastník uvedl, že v napadeném usnesení se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvého stupně. Námitkami stěžovatele, vznesenými v ústavní stížnosti, se krajský soud zabýval již v rámci řízení o opravném prostředku stěžovatele. Na svých závěrech stížnostní soud trvá a považuje je za zcela správné a v souladu se zákonem. Účastník odkázal na odůvodnění napadeného usnesení z něhož je zřejmé, že věnoval nemalou pozornost otázce zda ve stěžovatelově případě byla dodržena 48 hodinová lhůta k jeho předání soudu, s návrhem na vzetí do vazby. Soud dospěl k závěru, že lhůta dodržena byla. Rovněž se stížnostní soud zabýval i existencí všech vazebních důvodů, které byly u stěžovatele shledány, a které jsou v ústavní stížnosti uvedeny. Tvrzení stěžovatele o nezákonném držení ve vazbě považuje účastník za zcela účelové.
K otázce "neprodleného" předání zadržené osoby soudu uvádí účastník, že úprava tohoto pojmu je plně svěřena národnímu zákonodárství. Tento pojem je pak v českém právním řádu specifikován v ustanovení §76 odst. 4 trestního řádu. Účastník uzavřel své vyjádření tím, že základní práva stěžovatele nebyla porušena.
Vedlejší účastník - KSZ, se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud si k věci vyžádal od soudu prvého stupně zprávu o aktuálním stavu řízení ve věci, ze které shledal, že dne 25. ledna 2002 Okresní soud v Opavě vydal rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které doposud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V českém právním řádu je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze, podle §68 trestního řádu, vzít pouze osobu, které bylo podle ustanovení §160 trestního řádu sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením §67 trestního řádu se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). Porušení ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny shledává stěžovatel v tom, že byl usnesením obecných soudů vzat do vazby, ač podle jeho názoru nebyla dodržena stanovená lhůta k takovému úkonu.
V této věci se shoduje právní názor Ústavního soudu se závěry krajského soudu, obsaženými v napadeném usnesení, který se otázkou zachování lhůty od zadržení do vzetí do vazby zabýval. Trestní řád ve svém ustanovení §75, ve znění tehdy platném, stanoví, že obviněného lze zadržet, ovšem toto zadržení třeba neodkladně sdělit státnímu zástupci, který může podat návrh na vzetí do vazby nejpozději do 48 hodin od zadržení. Stěžovatel byl, ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 trestního řádu, zadržen v 9.35 hod. dne 1. srpna 2001. Lhůta pro podání návrhu k vzetí do vazby tedy vypršela v 9.35 hod. dne 3. srpna 2001. Návrh státního zástupce byl soudu doručen v 8.17 hod. dne 3. srpna 2001, tedy tak bylo učiněno v zákonné lhůtě. Klíčovou je otázka, zda v této lhůtě také musí být k soudu fyzicky přivedena i osoba, o které má být rozhodováno. Pokud by tomu tak bylo, pak lhůta 24 hodin pro rozhodnutí soudu by v podstatě pozbyla významu. Ustanovení §77 odst. 2 trestního řádu stanoví, že o návrhu státního zástupce je soudce povinen rozhodnout ve lhůtě 24 hod. od doručení takového návrhu. V daném případě tedy lhůta končila v 8.17 hod. dne 4. srpna 2001. Vzhledem k tomu, že soud shledal vazební důvody, byla na stěžovatele vazba uvalena a bylo tak učiněno v 13.00 hod dne 3. srpna 2001, tedy ve zmíněné lhůtě dle §77 odst. 2 trestního řádu.
Ve vztahu k důvodům vazby pak Ústavní soud konstatuje, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad toho znaku, resp. pro důvodnost vazby tedy nejsou (a ani nemohou být) dána striktní a neměnná kritéria, ale naopak je třeba vždy vycházet z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě, se Ústavní soud (ve smyslu své ustálené judikatury) cítí být oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Ústavnímu soudu nepřísluší vystupovat jako třetí stupeň obecného soudnictví. Ústavní stížnost je mimořádným prostředkem nápravy při porušení základních práv stěžovatele. Důvodnost takového zákroku však v projednávané věci Ústavní soud neshledal, a proto ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu