ECLI:CZ:US:2002:4.US.608.02
sp. zn. IV. ÚS 608/02
Usnesení
IV.ÚS 608/02
Ústavní soud rozhodl dne 5.prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Arcibiskupství p. zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.6.2002, č.j. 20 Cdo 22/2001-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.6.2000, č.j. 27 Co 318/2000-45, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ve věci stěžovatelem uplatněného návrhu na vyklizení pozemku, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo chráněné čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění stížnosti pak stěžovatel uvádí, že se svým návrhem domáhal vyklizení pozemku. Žaloba však byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu Praha-východ s odůvodněním, že stěžovatel není ve věci aktivně legitimován. Rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, odvolací soud na návrh stěžovatele připustil dovolání k posouzení otázky, zda soud může i mimo rámec správního soudnictví přezkoumat věcnou správnost správního aktu. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl s tím, že stěžovatel nevystihl otázku, kterou odvolací soud pro dovolací přezkum otevřel. Stěžovatel je však přesvědčen, že k řádnému přechodu nemovitosti na stát v daném případě nedošlo, a je nepochybné, že mu jeho vlastnické právo zůstalo zachováno. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, že z pohledu dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je irelevantní, zda vkladu schopná listina existovala či nikoli, neboť jde o závěr skutkový a nikoli právní. Jestliže taková listina neexistovala, nemohl stěžovatel prokazovat věcné vady takové listiny, jak je mu Nejvyšším soudem ČR vytýkáno. Stěžovatel rovněž považuje ze nesprávné tvrzení obecných soudů, že jim nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů. Zdůrazňuje, že z judikatury Ústavního soudu, z jeho stanovisek, která zaujal v restitučních věcech, vyplývá, že vady aktů z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný subjekt, byť se jednalo o přechod na základě zákona, podmíněný splněním všech zákonem požadovaných podmínek. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 163/98, vyplývá, že vlastnictví původního vlastníka je v restitučních věcech zachováno, pokud došlo k neplatnému právnímu úkonu, nebo byl vydán vadný správní akt. Ze všech těchto zmíněných důvodů navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Z připojeného spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 6 C 175/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal svou žalobou vyklizení lesního pozemku, v žalobě blíže specifikovaného. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 8. 1999, č.j. 6 C 175/97-27, byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí pak soud uvedl, že bývalý majetek Arcibiskupství p., na který se vztahoval zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, a zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, podléhal revizi. Majetek velkostatku D. B. Arcibiskupství p., jehož součástí byl i v žalobě uvedený pozemek, byl vyvlastněn rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 24. 3. 1948, č.j. 1653/48-IX/R-12, podle zákona č. 142/1947 Sb. O převzetí předmětného majetku státem bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství dne 1.9.1948, č.j. 90935/48-IX/R-23, a tento majetek byl převzat státem 7. 9. 1948, o čemž svědčí zápis o převzetí majetku podepsaný oběma stranami. Již těmito akty přešel majetek do vlastnictví státu v souladu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 142/47 Sb (§32 zákona č. 229/91 Sb.). V daném případě jde o přechod vlastnictví na stát postupem vyplývajícím přímo ze zákona, a nebylo proto třeba zápisu, tzv. intabulační doložky. Z tohoto pohledu neobstojí námitka stěžovatele, že citované rozhodnutí nebylo konkrétní, bez přesné specifikace parcel, kterých se vyvlastnění týká, neboť podle §3 zákona č. 142/1947 Sb. se ukládá vlastníkovi nemovitostí provést soupis majetku, který je předmětem revize dle §1 citovaného zákona, který se vyznačí ve veřejných knihách s tím, že jde o majetek, který je předmětem revize. Tato poznámka byla vyznačena a tím byl rozsah předmětu revize dán. Soupis tvoří nedílnou část spolu s rozhodnutím Ministerstva zemědělství. Dále soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství o převzetí předmětného majetku je právním aktem, který nelze podrobit přezkumu z hlediska věcné správnosti, či dodržení procesních předpisů, neboť jde o rozhodnutí jiného příslušného orgánu, z něhož soud vychází.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolání, ve kterém zejména namítá, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, a došlo tak i k nesprávnému posouzení věci. Za nesprávný považuje právní názor, že soudům nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, což je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 163/1998, a dalšími nálezy vydanými Ústavním soudem. S ohledem na princip volného hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. je soud zásadně oprávněn posuzovat a hodnotit obsah vydaného správního aktu, a to i skutečnost, že ten který správní akt nebyl vydán orgánem kompetentním. Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 29. 6. 2000, č.j. 27 Co 318/2000-45, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a současně, na návrh stěžovatele, připustil dovolání k posouzení otázky, zda soud může i mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat věcnou správnost správního aktu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, které obsahuje rozhodnutí podle §4 zák. č. 142/1947 Sb., vydal věcně příslušný státní orgán, obsahuje přesnou identifikaci rozhodnutí, která jsou jím revidována (označení orgánu, který je vydal, datum vydání i číslo jednací). Splňuje tak hledisko pro určitost výroku správního rozhodnutí, formální vykonatelnost strany sporu nezpochybnily. Jde o řádné správní rozhodnutí (nikoli o paakt), ze kterého soud musí vycházet, aniž by byl oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost.
Stěžovatel podal dovolání. Dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že došlo k nesprávnému posouzení věci, omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Trvá na svém stanovisku, že v řízení byly provedeny důkazy, které svědčí jeho vlastnickému právu, k řádnému přechodu nemovitostí na stát v daném případě nedošlo, neboť neexistuje žádná vkladuschopná listina. Považuje za zcestný názor soudu spočívající v tvrzení, že počínaje 1. 1. 1951 nebylo ke vzniku vlastnictví k nemovitostem již třeba vkladu vlastnického práva do veřejných knih, a proto vlastnické právo k uvedenému dni mohlo vzniknout v případě, že byly splněny ostatní zákonné předpoklady podle zákona č. 142/1947 Sb. V daném případě by se jednalo o situaci, kdy byla porušena jedna ze základních zásad, a to, že by zákon působil retroaktivně. Připomenul závěr Ústavního soudu, že vady aktů z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný subjekt (IV. ÚS 163/98 ze dne 28. 4. 1999).
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 6. 2002 dovolání zamítl.V rámci svého odůvodnění konstatoval, že neshledal vady řízení uvedené v §237 o. s. ř., ani jiné, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z toho důvodu se věcí zabýval pouze z hlediska odvolacím soudem ve výroku formulované otázce. Podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nejsou přezkumu otevřeny námitky dovolatele uplatněné v jeho podání a věc uzavřel tím, že ani za situace, kdyby bylo možné se zabývat dovoláním věcně, nebyl by výsledek jiný, neboť dovolatel zcela pominul, že Nejvyšší soud ČR již ve svých předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon1091/96). Tento závěr není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 163/98, jehož se dovolatel dovolává.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry obecných soudů, zejména se stanoviskem, které k věci zaujal Nejvyšší soud ČR v rámci svého rozhodnutí o dovolání stěžovatele. Pokud stěžovatel tomuto soudu vytýká jeho závěr, že stěžovatel nevystihl v rámci své argumentace, obsažené v dovolání, otázku, zda soud může i mimo rámec správního soudnictví přezkoumat věcnou správnost správního aktu, pak Ústavnímu soudu nezbývá, než se ztotožnit se závěry tohoto soudu, který přesvědčivě vyložil ve svém rozhodnutí. Soud rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění platném do 1. 1. 2001. Podle ustanovení §241 odst. 3, lze dovolání podat jen z taxativně stanovených důvodů zde uvedených, přičemž k vadám uvedeným v §237 o. s. ř., na něž odkazuje zmíněný §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., přihlíží z úřední povinnosti, tedy i za situace, pokud by nebyly v dovolání zmíněny. Takovými vadami však řízení před obecnými soudy netrpělo. Ustanovení §242 o. s. ř. vymezuje rozsah přezkumné činnosti, navíc v této věci byl dovolací soud vázán určeným rozsahem, vysloveným odvolacím soudem ve výroku svého rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR připomenul stěžovateli, že i kdyby vystihl v rámci své argumentace otázku, jíž se přezkum měl týkat, nebylo by stanovisko soudu jiné, neboť stěžovatel zcela pominul, že Nejvyšší soud ČR již dříve v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (nikoli paakt), zda rozhodnutí bylo vydáno v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocné a vykonatelné (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 26. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1393/97). Tento závěr neodporuje ani stanovisku Ústavního soudu, které vyjádřil ve zmíněném nálezu IV. ÚS 163/98, neboť zde vytkl obecným soudům nikoli skutečnost, že nepřezkoumaly obsah aktu, ale fakt, že nehodnotily skutečnost, že nebyl vydán kompetentním orgánem.
K otázce intabulace (zápisu do pozemkových knih) jako podmínky nabytí vlastnického práva pak lze odkázat na nález Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaný pod č. 32, str. 241, svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve kterém je uvedeno, že již autoři Komentáře k Československému obecnému zákoníku občanskému, který platil v době vydání zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, rozlišovali mezi přechodem a převodem vlastnictví. Argumentace je založena na skutečnosti, že o přechod vlastnictví jde v případech autoritativních výroků soudů nebo úřadů, přičemž odpověď na otázku, zda a kdy došlo k přechodu vlastnického práva, je třeba hledat v ustanoveních vztahujících se k těmto výrokům. Knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba jen v těch případech, kdy to příslušné předpisy výslovně vyžadují. Pouze při nabývání vlastnictví k nemovitostem převodem, je jediným titulem, a to vzhledem k ustanovení §424 Obecného zákoníku občanského, smlouva o převodu nemovitosti, a proto je v tomto případě nutná podle ustanovení §431 zmíněného zákoníku jako další podmínka nabytí vlastnictví intabulace. Jinými slovy, v případě zákona č. 142/1947 Sb. přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na základě celého souboru kroků, spočívajících v autoritativním rozhodnutí Ministerstva zemědělství, soupisu majetku, zaknihování poznámky zamýšleného převzetí a následného faktické převzetí majetku státem. Sám zákon princip intabulace v otázce přechodu vlastnického práva na stát nezakotvuje a nepředpokládá. Obecně lze říci, že záleží vždy na konkrétním předpise, v němž docházelo k průlomu principu intabulace, jakým způsobem stanoví okamžik přechodu vlastnictví. Stěžovatel své vlastnické právo neprokázal, neboť přechod vlastnického práva na stát je nepochybný.
Pokud se týká tvrzených účinků retroaktivity spojené s účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., která však nemá souvislost s daným případem, odkazuje Ústavní soud rovněž na zmíněný nález Ústavního soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995, sp.zn. 3 Cdo 345/93, který se zabývá touto otázkou..
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedeným postupem obecných soudů nebylo zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva, chráněné čl. 11 Listiny, neboť ústavní ochrana je poskytována právu existujícímu, nikoli pouze tvrzenému. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zákona č.77/1988 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu