ECLI:CZ:US:2002:4.US.621.01
sp. zn. IV. ÚS 621/01
Usnesení
IV. ÚS 621/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Ing. J.L., zastoupeného JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 11 Co 263/2000, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 11 Co 263/2000, a o návrhu na zrušení ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 12. 1999, čj. 9 C 31/97-148, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 3. 2000, čj. 9 C 31/97-166, byla stěžovateli, tehdy žalovanému v řízení před obecnými soudy, uložena (výrokem I.) povinnost uzavřít se žalobcem, takto vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, blíže specifikovanou dohodu ohledně vydání spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny v ní označených a popsaných nemovitostí, které mu byly v restitučním řízení vydány na základě příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Dalšími výroky citovaného rozhodnutí byl vyloučen návrh na zahájení řízení o zaplacení částky 2.741.992,- Kč a 595.187,50- DM k samostatnému projednání a rozhodnutí ve věci (výrok II.), řízení zastaveno ohledně částky 495.550,- Kč (výrok III.) a dále rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV. a V.). Podstatou tohoto řízení před obecnými soudy bylo uplatnění odpovídajícího restitučního nároku osobou, jejíž postavení osoby oprávněné bylo založeno v důsledku zrušení podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., vůči oprávněné osobě, jíž byly nemovitosti předtím vydány.
K podanému odvolání stěžovatele do výše citovaného rozhodnutí Krajský soud v Plzni posléze rozsudkem ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 11 Co 263/2000, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 11 Co 263/2000, (1.) změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. s tím, že uložil stěžovateli uzavřít dohodu, v níž došlo ke zproštění této povinnosti ve vztahu k (co do celkového souhrnu zanedbatelného počtu) blíže označeným nemovitostem, čímž tedy přiznal žalobci (vedlejšímu účastníkovi) v relaci k žalobnímu petitu méně, než tento původně požadoval a v návaznosti na uvedenou změnu ve vztahu k těmto nemovitostem návrh zamítl (3.). Ostatní výroky rozsudku okresního soudu potvrdil (2., 4.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (5.) a rovněž v souladu s návrhem stěžovatele připustil podle §239 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) proti svému rozsudku ve výroku pod bodem 1. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (6.), když za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu označil řešení otázky řádného uplatnění restitučního nároku podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. osobou, která se stala oprávněnou až v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. (jímž byla v důsledku shledané protiústavnosti zrušena podmínka trvalého pobytu jako jeden ze zákonných předpokladů zakládajících statut oprávněné osoby), a dále pak řešení otázky řádného uplatnění nároku touto osobou proti tomu, komu byly nemovitosti v restituci vydány podle §13 odst. 2 citovaného restitučního zákona.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 11 Co 263/2000, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 11 Co 263/2000, napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, neboť se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu vlastnit majetek zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domáhal se zrušení uvedeného rozhodnutí a současně využil možnosti dané mu ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), když požadoval rovněž zrušení ust. §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., neboť je přesvědčen, že aplikací tohoto ustanovení došlo k zásahu do jeho vlastnického práva. Má za to, že po napravení majetkové křivdy plněním v jeho prospěch coby oprávněné osobě došlo následně ke způsobení křivdy nové, neboť mu byly restituované nemovitosti fakticky vyvlastněny, a to nikoliv ve prospěch státu, nýbrž ve prospěch třetí osoby, bezúplatně a bez jakékoliv náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Citované ustanovení tak shledává rozporným s principem právní jistoty. Přitom se jedná o ustanovení, které se dotýká řady vlastníků, jímž byl majetek navrácen jako restituentům, na základě čehož se stěžovatel domnívá, že je v důsledku uvedeného dáno i jeho oprávnění ve smyslu §74 ve spojení s ust. §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. k podání ústavní stížnosti [z uvedených tvrzení je potom zřejmé, že měl na mysli písm. a) citovaného ustanovení].
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska formálních (procesních) podmínek, jež jsou předpokladem jejího věcného projednání, a poté dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o návrh nepřípustný, když vyšel z následujících úvah.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.] Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (k tomuto srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 98, str. 17 a násl., vydání 1., Praha: C.H.B., 2000). V citovaném ustanovení je vyjádřena zásada subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost lze kvalifikovat jako "ultima ratio", tedy krajní prostředek při ochraně ústavně zaručených práv, nastupující až v případě selhání všech prostředků ostatních a mající místo teprve tehdy, kdy náprava tvrzené protiústavnosti již není v řízení před obecnými soudy možná. Ústavní soud respektujíce uvedený postulát se tak při svém ústavně vymezeném postavení, jímž je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), řídí důsledně zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
Podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jehož dikce se stěžovatel dovolává a o nějž svůj návrh opírá, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. vyčerpání všech prostředků k ochraně práva, které zákon poskytuje - za takový je nutno v předmětné věci považovat dovolání), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Současně je zřejmé, že se v daném případě jedná o výjimku z pravidla a tuto relaci je tudíž třeba, v souladu s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky, interpretovat a posléze aplikovat přísně restriktivním - nikoliv extenzivním - způsobem. Jeví se tak nezbytným ust. §75 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. interpretovat v uvedeném kontextu a ve vzájemné souvislosti, tj. na základě nejen jazykového, ale i logického a systematického výkladu. Pro naplnění dikce naposled uvedeného ustanovení je třeba splnit kumulativně dvě podmínky, a to dodržení jednoroční lhůty, jakož i dostát podstatnému přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele, když naplnění tohoto znaku závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě (k tomuto srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 19/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 7, č. 1, str. 325 a násl., vydání 1., Praha: C.H.B., 1997). Musí zde však současně dojít i ke splnění ostatních podmínek, které vytvářejí prostor pro možnost, aby Ústavní soud usoudil, že je namístě rozhodnout o aplikaci daného ustanovení v konkrétním projednávaném případě, jehož jedinečnými okolnostmi mohou být tyto dva základní požadavky s ohledem na shora deklarovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti modifikovány. Řečeno jinými slovy, nelze tak v obecné rovině konstatovat, že ústavní stížnost, spojená s návrhem na zrušení ustanovení zákona, bez dalšího naplní subsumpční kritéria ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
V daném případě nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přehlédnout dvě vedle sebe působící základní skutečnosti, které zásadním způsobem mají vliv na posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. V právní věci stěžovatele sice došlo při rozhodování o jeho právech a povinnostech k aplikaci ust. §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jehož zrušení se domáhá. Je taktéž nesporné, že v souvislosti s posouzením, zda jsou naplněny skutkové předpoklady v jeho hypotéze uvedené, řešily obecné soudy otázku řádného uplatnění nároků osobou (vedlejším účastníkem), jíž svědčil nárok na vydání nemovitostí podle tohoto zákona až v důsledku plenárního nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 29/1996 Sb., resp. v návaznosti na tento nález v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb. Na základě návrhu stěžovatele potom odvolací soud vyslovil stran otázek řádného uplatnění předmětných nároků přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (před novelou o.s.ř. provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Stěžovatel si tak nepochybně vytvořil procesní možnost toto dovolání z důvodu řešení (shora specifikované) otázky zásadního právního významu podat, a v tomto případě by se jím dovolací soud musel v uvedeném rozsahu i zabývat. Navzdory tomu tento mimořádný prostředek následně nepodal, ačkoliv je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR mohl v projednávaném případě - byť se daná úvaha pohybuje v rovině hypotézy, a to ohledně výběru toliko jedné ze dvou alternativ - rozhodnout in favorem stěžovatele. Nemuselo tak ani dojít k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele z titulu aplikace napadeného ustanovení zákona. Ten tak mohl být eventuálně v řízení před obecnými soudy úspěšný, procesního prostoru, který si sám svým dispozičním úkonem vytvořil, ovšem (na základě vlastní volby) nevyužil. Naopak s poukazem na podstatný přesah vlastních zájmů podal, dovolávaje se ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení dotčeného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., čímž vystavil svůj návrh riziku, že jej Ústavní soud shledá nepřípustným.
Současně z vyžádaného spisu sp. zn. 9 C 31/97, vedeného u Okresního soudu Plzeň - město, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy (ne)ústavnost ust. §13 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb. jakkoliv nezpochybňoval, když jeho procesní obrana byla založena převážně na konstatování, že nároky vedlejšího účastníka nebyly uplatněny řádným způsobem. K závěru o jeho protiústavnosti podle všeho nedospěly ani obecné soudy, neboť neuplatnily své oprávnění ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Podle citovaného ustanovení, ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem (s účinností od 1. 6. 2002 "s ústavním pořádkem", Ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), předloží věc Ústavnímu soudu. S ohledem na princip nezávislosti soudu vyjádřený v čl. 82 Ústavy ČR je věcí konkrétního posouzení a úvahy ze strany obecného soudu, zda k takovému závěru dospěje, v kladném případě ovšem citované ustanovení zakládá jeho povinnost postupovat uvedeným způsobem. Pakliže takové přesvědčení v průběhu řízení vzejde z vyjádření procesní strany, je povinností soudu na toto tvrzení reagovat, a pokud se s ním neztotožní, je povinen k němu zaujmout své stanovisko (k tomuto srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 30/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 26, str. 189 a násl., vydání 1., Praha: C.H.B., 1995). Tato jeho povinnost vyplývá již v obecné rovině z toho, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR).
Jak bylo shora konstatováno, stěžovatel své námitky o protiústavnosti dotčeného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., v řízení před obecnými soudy nevyjádřil. Naopak je uplatňuje nyní, a to výlučně až v řízení o ústavní stížnosti. Postupoval-li ovšem v návaznosti na neuplatnění možnosti podat dovolání, jehož projednání, resp. výrok soudu o něm by po provedeném řízení mohl svědčit v jeho prospěch, uvedeným způsobem i ohledně vznesení námitky protiústavnosti citovaného ustanovení, shledal Ústavní soud nepřípustnost projednávané ústavní stížnosti.
Pro důvody takto vyložené je třeba konstatovat, že stěžovatel nedostál podmínkám zásady subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti. Proto byl návrh senátem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut pro jeho nepřípustnost [§15 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.]. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k výrokům 3. a 4. napadeného rozsudku odvolacího soudu byl stěžovatel v podstatě v daném řízení materiálně úspěšným, a tudíž by ústavní stížnost bylo v tomto rozsahu nutno odmítnout - pokud by nebyla odmítnuta pro nepřípustnost - jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].
Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, nejsou splněny podmínky pro projednání akcesorického návrhu na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., neboť tento návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti, a byl proto i tento návrh odmítnut [§43 odst. 2 písm. b), §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu