ECLI:CZ:US:2002:4.US.626.01
sp. zn. IV. ÚS 626/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti C., C. a Č., zastoupených JUDr. M.R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č.j. 38 Ca 95/2000-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č.j. 38 Ca 95/2000-47 a tomuto soudu uložil, aby o žalobě dále jednal a rozhodl. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání ("Rada") ze dne 21. 12. 1999, č.j.: Rz/352/99. Posledně uvedeným rozhodnutím byla podle §14 odst. 2 zák. č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, schválena žádost C., o změnu licence č. 001/93, spočívající v navýšení základního jmění společnosti a ve změnách vkladů jednotlivých společníků. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že žalobci žalobou napadli rozhodnutí, proti kterému je podle zákona č. 468/1991 Sb. možno podat opravný prostředek. V takovém případě je přezkum rozhodnutí o změně licence, vydaného podle §14 odst. 2 cit. zákona, podle hlavy druhé, části páté o.s.ř., nepřípustný.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti zrekapitulovali dosavadní průběh řízení ve věci a uvedli, že rozhodnutí Rady ze dne 21. 12. 1999 společně napadli včas a v plném rozsahu dne 14. 1. 2000 opravným prostředkem podle §250l a násl. o.s.ř. (část pátá, hlava třetí o.s.ř.), a to v souladu s ust. §21 zák.č. 468/1991 Sb. Totéž rozhodnutí pak napadli dne 21. 2. 2000 i žalobou podle části páté hlavy druhé o.s.ř., přičemž řízení o této žalobě skončilo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v jejich případě soud měl postupovat dle ust. §250b odst. 2 o.s.ř., ověřit správnost tvrzení, že s nimi mělo být v řízení před správním orgánem jednáno jako s účastníky řízení, uložit tomuto orgánu doručit jim správní rozhodnutí a podle okolností odložit jeho vykonatelnost.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti potvrdil, že proti témuž rozhodnutí Rady ze dne 21. 12. 1999 byl stejnými subjekty (stěžovateli) podán u tohoto soudu opravný prostředek, ve kterém se rovněž domáhají zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, zejména z toho důvodu, že byli opomenuti ve správním řízení jako jeho účastníci. Soud má za to, že v daném případě bylo třeba se nejdříve zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí lze na základě podané žaloby přezkoumávat podle hlavy druhé části páté o.s.ř., neboť pouze za splnění této podmínky by pak bylo možné posuzovat, zda stěžovatelé byli jako účastníci řízení správním orgánem nesprávně opomenuti a bylo by možné rozhodovat ve smyslu §250b odst. 2 o.s.ř. Jestliže soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je z přezkumu na základě žaloby ve smyslu §248 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyloučeno, nepříslušelo mu ani přezkoumávat případné účastenství žalobců v předcházejícím správním řízení. Dle názoru soudu nebylo v daném případě porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a ústavní stížnost je nutno pokládat za nedůvodnou.
Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedla, že je-li v ust. §11 odst. 3 zák.č. 468/1991 Sb., v řízení o udělení licence okruh účastníků řízení vymezen resp. omezen pouze na žadatele o licenci, pak není možné v případě řízení o změně licence tento okruh účastníků rozšiřovat. Rada otázku účastenství stěžovatelů vyřešila v souladu se správním řádem. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na zákonný postup Rady i soudu k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů nedošlo, a navrhla, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 95/2000, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i vyjádření Městského soudu v Praze, stěžovatelé předmětné rozhodnutí Rady ze dne 21. 12. 1999 napadli jak žalobou podle části páté hlavy druhé o.s.ř., tak současně i opravným prostředkem podle části páté hlavy třetí o.s.ř. Ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by o opravném prostředku již bylo rozhodnuto. Nicméně do doby, než takové rozhodnutí o opravném prostředku bude vydáno, je ústavní stížnost nutno považovat za návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona, v návaznosti na ust. §75 odst. 1 zákona.
K věcné stránce považuje Ústavní soud za potřebné dodat, že i práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, je nutno se domáhat stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V daném případě soud posuzoval otázku, zda na předmětné rozhodnutí Rady dopadá některá z kompetenčních výluk ustanovení §248 o.s.ř. S odvoláním na ust. §21 zák.č. 468/1991 Sb., jež výslovně uvádí, že proti rozhodnutí o změně licence je možno podat opravný prostředek, tuto otázku soud zodpověděl způsobem, dle názoru Ústavního soudu, zcela ústavně konformním. Zmíněný opravný prostředek také byl podán a stěžovatelům tedy nehrozí odmítnutí práva na soudní ochranu, jak ve stížnosti tvrdí. Teprve po rozhodnutí o opravném prostředku bude možné, budou-li k tomu ústavněprávní důvody, podat ústavní stížnost.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj