ECLI:CZ:US:2002:4.US.630.01
sp. zn. IV. ÚS 630/01
Usnesení
IV.ÚS 630/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti N.L.D., zastoupeného JUDr. A.M., proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, čj. 2 T 82/99-295, ze dne 23. 4. 2001, a usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 433/2001, ze dne 1. 8. 2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 24 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích, čj. 2 T 82/99-295, ze dne 23. 4. 2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle ustanovení §150 odst. 1 tr.z. Podané odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením, sp. zn. 6 To 433/2001, ze dne 1. 8. 2001, zamítl. Stěžovatel se měl tohoto trestného činu dopustit tím, že ve svém stánku na tržnici "U." měl připraveny k prodeji a částečně vystaveny textilní výrobky, označené firemními známkami různých značek, které byly na výrobcích umístěny bez souhlasu oprávněných výrobců a textilní výrobky byly padělky oproti originálním výrobkům, přičemž dané firemní známky požívají v České republice statut ochranných známek ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.
Klíčovou otázkou celého trestního řízení byla podle stěžovatelova názoru otázka, zda svým jednáním naplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu též po subjektivní stránce. Stěžovatel se v řízení hájil tím, že nevěděl, že uvádí do oběhu padělky, a s ohledem na všechny okolnosti případu byl přesvědčen o tom, že jím prodávané zboží je originální. Žalovaný trestný čin je činem úmyslným a orgány činné v trestním řízení mu musí prokázat, že jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu. Stěžovatel v daném případě koupil zboží od českého obchodníka a byl jím ujištěn, že se jedná o originální zboží, a při koupi byly vystaveny i všechny obvyklé účetní doklady. Stěžovatel nemohl bez speciálního školení, jímž neprošel, rozpoznat originál od padělku a neobstojí ani argument o ceně zboží. Žádný právní předpis přitom neukládá stěžovateli, aby prověřoval původ zboží způsobem jdoucím nad rámec jednání stěžovatele v posuzovaném případě, kdy byl ujištěn o pravosti zboží, z čehož plyne porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny napadenými rozhodnutími. Stěžovatel dále vychází z přesvědčení, že obecné soudy při jeho odsouzení nesprávně vycházely z premisy, že jako vietnamský obchodník musel vědět o tom, že prodává padělky, neboť tato trestná činnost je právě mezi těmito obchodníky velmi častá. To však u stěžovatele nelze, s ohledem na jeho národnost či rasový původ, dovozovat, neboť to odporuje čl. 1 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1, čl. 24 a čl. 37 odst. 3 Listiny. S ohledem na výše uvedenou argumentaci proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 2 T 82/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni předně podotýká, že v dané trestní věci rozhodoval opakovaně a v odůvodnění těchto rozhodnutí vyjádřil, jakým způsobem se vypořádal s námitkami obhajoby. Považuje proto za plně postačující odkázat na odůvodnění jeho usnesení ze dne 1. 8. 2001, k němuž nemá, co by dodal. Ústavní stížnost podle názoru soudu opakuje argumenty, které již byly před oběma soudy uplatněny, a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatelem tvrzená základní práva nebyla dotčena.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem Ústavní soud konstatoval, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo tvrzení, že u něho nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, za který byl odsouzen. Stěžovatel pak toto své tvrzení uváděl opakovaně v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení i ve všech podaných odvoláních proti třem rozhodnutím soudu I. instance (č.l. 193, 249 a 305), která odvolací soud ve dvou případech, i s ohledem na stěžovatelem uváděné námitky v podaných odvolání, pro zjištěné vady zrušil, v posledním případě pak potvrdil. Ústavní soud v tomto směru zjistil, že oba obecné soudy se otázkou naplnění subjektivní stránky stěžovatelova jednání, jímž měl být spáchán trestný čin, v odůvodnění svých rozhodnutí opakovaně podrobně zabývaly a snesly argumenty, z nichž dovodily, že u stěžovatele byla subjektivní stránka trestného činu naplněna. Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro daný závěr, znovu opakovat, zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v rámci své obhajoby a podaných odvoláních, nijak nerozšířil. Za stavu, kdy obsah spisu nenasvědčuje tomu, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, tak nebyl shledán důvod pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy a v podaných odvoláních, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení §40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Další stěžovatelova námitka spočívá v tvrzení, že žádný právní předpis mu neukládal, aby prověřoval původ zboží způsobem jdoucím nad rámec jeho jednání. K tomuto stěžovatelovu tvrzení Ústavní soud zdůrazňuje, jak už zmínil v napadeném rozhodnutí i krajský soud, že trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 tr.z. poskytuje ochranu práv z ochranné známky stanovených v zákoně č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, a tato práva zde výslovně uvedená musí respektovat každý, kdo hodlá uvést na trh výrobky, na nichž je umístěno označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou. K tomu přistupují i povinnosti prodávajícího ve vztahu ke spotřebiteli, jak je určuje zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, na nějž pak podrobněji odkazuje v napadeném rozsudku Okresní soud v Domažlicích. Ve vztahu k těmto povinnostem prodávajícího, stanovených v obou citovaných zákonech a návazné trestní odpovědnosti, vyplývající z ustanovení §150 tr.z., je nezbytné vztáhnout právní zásadu, že neznalost zákona neomlouvá. Stěžovatel těmto povinnostem, jak zjistily obecné soudy, nedostál, přičemž osoba, která se zabývá prodejem textilního zboží, si musí být nepochybně vědoma z daných souvislostí toho, že prodává zboží označené firemními známkami neoprávněně, jak v obdobných případech judikoval i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud. Ústavní soud proto stěžovatelovu námitku, že mu žádným právním předpisem nebyla stanovena povinnost prověřovat původ zboží, a návazně dovozené tvrzení, že u něho nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, nemohl přijmout.
Poslední stěžovatelova námitka se týká jeho přesvědčení, že při jeho odsouzení obecné soudy nesprávně vycházely z premisy, že jako vietnamský obchodník musel vědět o tom, že prodává padělky, neboť tato trestná činnost je právě mezi těmito obchodníky velmi častá. Stěžovatel však neuvádí konkrétně, o co toto své přesvědčení ve vztahu k oběma obecným soudům opírá, když žádná taková argumentace v napadených rozhodnutích nezaznívá a stěžovatel takovou námitku neuplatňoval ani v podávaných odvoláních. Ústavní soud se proto tímto obecným stěžovatelovým tvrzením, které není nijak konkrétně podloženo, nemohl dále zabývat.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu