ECLI:CZ:US:2002:4.US.631.02
sp. zn. IV. ÚS 631/02
Usnesení
IV. ÚS 631/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. a.s., zastoupeného Mgr. E. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2002, čj. 5 A 130/2000-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze v rámci řízení podle §247 a násl. o.s.ř. zrušil k žalobě občanských sdružení [a) Občanské sdružení Zdravý život, b) Společnost pro trvale udržitelný život a c) Zelený kruh, takto vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem] rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 7. 6. 2000, čj. 9158/00-32 o-230, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozhodování, ze dne 11. 2. 2000, čj. 130656/99/OUR/V/Kos, o umístění veřejně prospěšné stavby centra občanské vybavenosti, tzv. obchodně kulturního centra E. Rovněž v důsledku svého zrušujícího výroku předmětnou věc vrátil Ministerstvu pro místní rozvoj k dalšímu řízení.
Citované rozhodnutí Vrchního soudu napadl stěžovatel - s poukazem na bližší ústavněprávní argumentaci - ústavní stížností, neboť se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož jím mělo být zasaženo i do jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 téhož ústavního předpisu (čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Před vlastním věcným přezkumem opodstatněnosti ústavní stížnosti je Ústavní soud povinen nejprve přezkoumat, zda byly z hlediska podaného návrhu splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je (mimo jiné) i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní stížnost je totiž oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
V souzené věci stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy vlastní řízení před orgány veřejné moci dosud není pravomocně skončeno, neboť napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 7. 6. 2000, čj. 9158/00-32 o-230, z čehož je zřejmé, že označený orgán veřejné moci je povinen vydat rozhodnutí nové. Je nesporné, že v řízení před ním bude stěžovatel jeho účastníkem a bude moci v plném rozsahu uplatnit svá procesní práva.
V souladu s principem minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu za tohoto procesního stavu nepřísluší se ústavní stížností meritorně zabývat, nýbrž mu nezbývá než konstatovat, jak již výše zmíněno, že podaný návrh nesplňuje nezbytnou formální náležitost, jíž je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel tak nedostál požadavku vyjádřenému v ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto byl jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
soudce zpravodaj