ECLI:CZ:US:2002:4.US.635.01
sp. zn. IV. ÚS 635/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.Ž., zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č.j. 9 Cmo 408/99-37 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. 7 Cm 237/95-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č.j. 9 Cmo 408/99-37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. 7 Cm 237/95-23, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal, aby KB, bylo uloženo plnit povinnosti ze smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 2. 5. 1991, zejména aby mu byly i nadále poskytovány úroky z vkladu ve výši 14.25 % p.a. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že smlouva o termínovaném vkladu byla ze strany peněžního ústavu řádně vypovězena a tedy k zániku smluvního vztahu došlo uplynutím výpovědní lhůty dnem 31. 12. 1994. Stěžovatel dále navrhl, aby s ohledem na jeho sociální postavení a tíživou finanční situaci, do níž se mj. dostal i z důvodu domáhání se svých základních práv u soudu, Ústavní soud uložil KB, nahradit mu náklady právního zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), aniž by své tvrzení podložil podrobnější ústavněprávní argumentací. S napadeným rozsudkem odvolacího soudu zásadně nesouhlasí a domnívá se, že došlo k porušení Ústavy ČR tím, že bylo rozhodnuto v rozporu s platným právem. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a má za to, že smlouva o termínovaném vkladu nebyla dosud nikdy platně ukončena.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právním základem sporu bylo posouzení platnosti výpovědi smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 2. 5. 1991. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž ve smlouvě ani v právních předpisech smlouvu upravujících, není obsažena možnost její výpovědi ze strany banky. Je toho názoru, že na danou situace bylo možno aplikovat ust. §582 obč.zák. Napadený rozsudek i nadále považuje za správný a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Cm 237/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatele dosáhnout dalšího přezkoumání pro něj nepříznivého rozhodnutí obecného soudu, tentokrát Ústavním soudem, s argumentací, že právní závěry rozhodujících orgánů veřejné moci jsou dle jeho názoru nesprávné. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne z jeho četné a dostupné judikatury. Takto je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny. Interpretace aplikovaných právních předpisů obecnými soudy se pak pohybuje plně v ústavních mezích.
O náhradě nákladů zastoupení Ústavní soud nerozhodl, neboť postup dle §83 odst. 1 zákona je možný jen v případě, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu