ECLI:CZ:US:2002:4.US.637.2000
sp. zn. IV. ÚS 637/2000
Usnesení
IV. ÚS 637/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti A.O. I., zastoupeného JUDr. M.L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 88/2000, ze dne 27. 7. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Opavě, čj. 12 C 38/94-47, ze dne 3. 8. 1999, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou po svém bývalém zaměstnavateli požadoval zaplacení částky 157.250,- Kč s přísl., představující náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně rozvázaného pracovního poměru.
V ústavní stížnosti namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že jej soud nepoučil o možnosti požádat ve smyslu ust. §30 o.s.ř. o ustanovení advokáta, ačkoliv v řízení bylo třeba posoudit otázky nejen z práva pracovního, ale i správního, a aplikovat kolizní normy mezinárodního práva soukromého. Odvolací soud v rozporu s ust. §5 o.s.ř. jej nepoučil o možnosti požádat o vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přitom v souvisejícím řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru přípustnost dovolání odvolací soud vyslovil. Obě řízení probíhala v jeden den a v případě jejich spojení by měl možnost podat dovolání proti oběma rozsudkům. Domnívá se, že byl nesprávně obsazen senát okresního soudu, neboť ke změně v osobě předsedkyně senátu došlo až při posledním jednání a stěžovatel neměl možnost se k její osobě vyjádřit. U odvolacího soudu pak dle jeho názoru rozhodoval soudce, který měl být vyloučený pro podjatost, neboť stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, čj. Nco 106/200-68, kterým bylo rozhodnuto, že uvedený soudce vyloučený není. Poukazuje také na nepřiměřenou délku řízení.
Dále namítá, že soud při zamítnutí návrhu na náhradu mzdy vycházel, ze skutečnosti, že výpověď odpůrce ze dne 21. 12. 1990 je platná, přitom řízení o neplatnosti výpovědi nebylo v době rozhodování pravomocně skončeno. V obou sporech byl totiž rozsudek okresního soudu i krajského soudu vyhlášen ve stejný den. V řízení o neplatnost výpovědi bylo připuštěno dovolání a skutečnost, že výpověď z pracovního poměru je platná, nebyla spolehlivě zjištěna, a to ani jako předběžná otázka. Vytýká, že v řízení o neplatnost výpovědi se soud nezabýval otázkou, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru na němž měl být dán podle §59 zákoníku práce souhlas odborové organizace k výpovědi. Soud při svém rozhodování vycházel z rozhodnutí PKSZ NV města Ostravy ze dne 8. 6. 1990, potvrzeného rozhodnutím ČSSZ o jeho nezpůsobilosti k jakémukoliv zaměstnání, ohledně kterého však byla povolena obnova správního řízení a rozhodnutí v tomto řízení vydaná byla rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí zrušena v mimoodvolacím řízení. V současné době tak neexistuje žádné platné rozhodnutí o tom, že je plně invalidní. I kdyby soud vycházel ze stavu, který existoval v době výpovědi, nehodnotil rozhodnutí PKSZ NV města Ostravy ze dne 8. 6. 1990 jako nicotný správní akt, ačkoliv bylo dle stěžovatele nepřezkoumatelné.
Stěžovatel je tak přesvědčen, že hodnocení soudu o tom, že existuje uvedený důvod k výpovědi, nevychází ze spolehlivě zjištěných sporných skutečností, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva na práci a ochranu před neoprávněným propuštěním.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. §5 o.s.ř. nevyplývá automatická poučovací povinnost soudu o možnosti ustanovení právního zástupce, ale poučení se poskytne pouze tehdy, kdy je zřejmé, že ustanovení zástupce je nezbytné k ochraně zájmu účastníka. V dané věci tomu tak nebylo, neboť stěžovatel byl při formulaci žaloby o uplatňování nároku zcela orientován a řádně uplatnil nárok na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru. Z ustanovení o.s.ř. ani nevyplývá obecná poučovací povinnost o možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 12C 38/94 a sp. zn. 12 C 83/91, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že se při projednávání této ústavní stížnosti nezabýval námitkami, směřujícími proti rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení o neplatnost pracovního poměru, vedenému u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12C 83/91. Toto rozhodnutí bylo napadeno samostatnou ústavní stížností a ohledně námitek v tomto směru uplatněných (zejména týkajících se hodnocení důkazů ohledně platnosti rozvázání pracovního poměru), z nichž stěžovatel dovozuje i následné vady rozhodnutí, týkajícího se žaloby na náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně rozvázaného pracovního poměru, odkazuje na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002, sp.zn. II.ÚS 247/02.
Ústavní soud dále ověřil, že stěžejní námitky, týkající se řízení, které je předmětem projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil i v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které však bylo usnesením, čj. 21 Cdo 777/2001-107, ze dne 21. 3. 2002, odmítnuto jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud se těmito námitkami podrobně zabýval, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k těmto námitkám (shodným s odůvodněním ústavní stížnosti), s ohledem na přiléhavé a ústavně zcela souladné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, duplicitně vyjadřovat. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebylo ústavní stížností napadeno.
K námitce stěžovatele, že jeho návrh byl zamítnut s odkazem na to, že výpověď odpůrce ze dne 21. 12. 1990 je platná, ačkoliv řízení o neplatnosti výpovědi nebylo v době rozhodování pravomocně skončeno, neboť v obou sporech byl rozsudek okresního soudu i krajského soudu vyhlášen ve stejný den, Ústavní soud uvádí, že jak ověřil z připojených spisů, jednání ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu I. i II. stupně vždy časově předcházelo jednání ohledně nároku na náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně rozvázaného pracovního poměru a v obou sporech rozhodovali titíž soudci. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, bylo ke dni podání ústavní stížnosti pravomocné a toto rozhodnutí nebylo zvráceno ani ústavní stížností proti němu směřující, nepovažuje Ústavní soud namítanou okolnost za natolik závažnou, aby napadené rozhodnutí mohlo být (v daném případě za stávajícího stavu v podstatě z formálního důvodu) posuzováno za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
Poukazem na nepřiměřeně dlouhou dobu jednání se Ústavní soud nezabýval, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti odstranění průtahů způsobem zákonem předvídaným, a to postupem dle §31 zák. č. 436/1991 Sb. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 228/1991), který je považován za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro navrhovaný odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu
.