ECLI:CZ:US:2002:4.US.639.01
sp. zn. IV. ÚS 639/01
Usnesení
IV. ÚS 639/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P. a L.L., oba zastoupeni JUDr. T.P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 1015/2000, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 3. 1999, čj. 5 C 30/98-52, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a S. a U.F.M., oba zastoupeni JUDr. J.V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že jsou na podkladě dříve uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí povinni uzavřít s žalobci (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) kupní smlouvu, specifikovanou v příloze rozsudku, jejímž předmětem je prodej bytu, jehož jsou vlastníky.
Jsou přesvědčeni, že uvedenými rozhodnutími bylo hrubě porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť soud nepostupoval při ochraně práv v souladu se zákonem. Za zásadní vadu považují to, že smlouva, kterou jsou povinni uzavřít, není uložena ve výroku rozsudku, ale pouze v jeho příloze, která není opatřena razítkem soudu a je snadno zaměnitelná. Navíc jim nebyla spolu s původním rozsudkem doručena. Postup soudů odporuje ust. §151 odst. 1, §156 a §158 občanského soudního řádu.
Dále soudům vytýkají chybné hodnocení důkazů, zejména pokud vzaly jako hodnověrný důkaz neověřenou fotokopii smlouvy o smlouvě budoucí, ačkoliv současná technika umožňuje vytvoření řady kopií různého znění, kdy ani znaleckým dokazováním nelze určit, zda byly okopírovány z originálu, či uměle vytvořeny. Poukazují na nesrovnalost ve výpovědi samotných žalobců ohledně ceny bytu a zařízení a namítají, že i kdyby smlouva byla uzavřena ve znění uváděném žalobci, jednalo by se o disimilovaný právní úkon neodpovídající vůli stran. Smlouvu považují za neplatnou i z důvodu její neurčitosti, neboť v ní není stanovena kupní cena, a to s ohledem na ujednání ohledně přičtení daně z převodu nemovitosti k ceně nemovitosti, neboť z této by byla vyměřena nová daň, která by opětovně tvořila součást ceny nemovitosti, a kupní cena by se tak donekonečna navyšovala.
V kupní smlouvě jsou jim ukládány povinnosti, ke kterým se smluvně nezavázali a které ani nevyplývají ze zákona, a to ohledně povinnosti prohlásit, že na převáděné nemovitosti neváznou žádné dluhy ani věcná břemena a povinnosti požádat o vklad do katastru nemovitosti.
Měla také být porušena rovnost obou stran v procesu, neboť soudy provedly důkazy navrhované pouze jednou stranou.
Ústavní stížnost doplnili podáním ze dne 6. 2. 2002, kterým soudu předložili jimi vyhotovenou obdobnou smlouvu, která měla prokazovat možnost vyrobit jakoukoliv smlouvu, a tedy bezcennost důkazu předloženého žalobci.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že námitky stěžovatelů považují za účelové, neboť smlouva o smlouvě budoucí splňovala všechny zákonné náležitosti. Zdůraznili, že stěžovatelé, kteří namítali, že se mohlo jednat o fotokopii smlouvy odlišné od jejího původního znění, soudu nepředložili stejnopis "svého" vyhotovení smlouvy (smlouva byla vyhotovena ve dvou stejnopisech).
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 5 C 30/98, Ústavní soud zjistil, že žalobci (vedlejší účastníci) se žalobou domáhali, aby stěžovatelům bylo uloženo uzavřít s nimi kupní smlouvu na předmětný byt, neboť tito svou povinnost, vyplývající z mezi účastníky uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, odmítají splnit. Stěžovatelé jednak namítali, že smlouva sice obsahuje jejich podpisy, ale uzavřena byla pouze smlouva o koupi zařízení bytu a ujednání o budoucím nájmu bytu, nikoliv o jeho koupi (stejnopis takovéto smlouvy nepředložili) a jednak namítali, že žalobci předložená smlouva je neplatná. Z fotokopie smlouvy předložené soudu vyplývá, že účastníci řízení uzavřeli kupní smlouvu, kterou stěžovatelé žalobcům odprodali zařízení předmětného bytu v ceně 650.000,- Kč a dále, že se dohodli na smlouvě o smlouvě budoucí, dle které se zavázali, že s žalobci uzavřou do jednoho měsíce, poté co jim bude katastrálním úřadem doručena kupní smlouva uzavřená mezi nimi (původně nájemci předmětného bytu) a dosavadním vlastníkem (město S.) s vyznačenou doložkou vkladu vlastnického práva, kupní smlouvu. Kupní cena byla dohodnuta jako cena, za níž byt prodá dosavadní vlastník, zvýšená o daň z převodu nemovitosti, kterou je povinen uhradit kupující. Dále dle této smlouvy měli kupující umožnit prodávajícím bydlení v bytě nejdéle do 15. 6. 1997. Podpisy účastníků na smlouvě byly notářsky ověřeny. Obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že předložená smlouva splňuje zákonem předepsané podmínky, tj., že byla uzavřena písemně a že má podstatné náležitosti, kdy byl specifikovaný předmět koupě, dohodnut způsob stanovení ceny a byla stanovena doba, do které má být vlastní kupní smlouva uzavřena. Soudy přihlédly i k tomu, že podpisy na smlouvě byly ověřeny, což je nutná podmínka právě pro případ uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti. Soudy nato vyslovily závěr, že mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o koupi bytu tak, jak byla předložena ve fotokopii a zavázaly stěžovatele k uzavření kupní smlouvy. Cena bytu byla stanovena na 83.300,- Kč, tj. shodně s cenou, za kterou byt prodalo stěžovatelům město S.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z porovnání žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatelé v podstatě opakují tytéž námitky, které již uplatnili v řízení před obecnými soudy, přičemž vyjadřují nesouhlas s právními závěry soudů, založenými na hodnocení provedeného dokazování, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy ve věci provedly dokazování, na základě kterého dostatečně zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout. Ústavní soud ověřil, že při hodnocení důkazů vycházely nejen z žalobci předložené fotokopie smlouvy o smlouvě budoucí, ale vzaly v úvahu i další skutečnosti, které vyšly z provedeného dokazování najevo, a to zejména z výslechu účastníků řízení a svědků a z předloženého potvrzení o zaplacení zálohy na zařízení bytu, kde se rovněž hovoří o následném uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na koupi bytu. Úmysl smluvních stran uzavřít kupní smlouvu pak vyplýval z kontextu celého případu a úkonů účastníků řízení.
Kupní cena pak byla dohodnuta způsobem, který umožňoval její konkrétní určení, pokud jde o námitku týkající se jejího zvýšení o daň z převodu nemovitosti, jednalo se o ujednání ve prospěch prodávajících, kterým měly být eliminovány jakékoliv jejich výdaje v souvislosti s převodem nemovitosti, včetně daně, kterou byli povinni odvést státu. Nelze proto z tohoto důvodu, v podstatě poukazem na možné obcházení zákona, kdy by tuto jejich povinnost měli v důsledku opakovaného navýšení ceny plnit kupující, namítat nedostatky ohledně neurčitosti kupní ceny.
Obecné soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v ust. §132 o.s.ř. pak platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně, zda dokazování doplnit, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval námitkami stěžovatelů ohledně nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedeným ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu totiž nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé.
V daném případě Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení se stěžovatelé dovolávají a dovozují je z neprovedení jimi navržených důkazů), neboť soudy řádně odůvodnily, proč jejich návrhům na doplnění důkazů nevyhověly a jak vyplývá ze spisu, oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž ze strany soudu jim k uplatnění jejich práv byly zajištěny rovnocenné možnosti.
K námitce, že smlouva, kterou jsou povinni uzavřít, není uvedena ve výroku rozsudku, ale pouze v jeho příloze, Ústavní soud uvádí, že jak ověřil v soudním spise, kupní smlouva je výslovně označena jako "příloha k rozsudku, čj. 5 C 30/98-52, ze dne 11. 3. 1999" a pod příslušným číslem listu je zaevidována ve spise. Nehrozí tedy její záměna, jak se obávají stěžovatelé. Rozsudek soudu prvého stupně včetně jeho přílohy pak byl stěžovatelům dodatečně doručen. Z okolnosti, že text kupní smlouvy není přímo citován ve výroku rozsudku, ale je zde uvedeno, že stěžovatelé jsou povinni uzavřít kupní smlouvu, jejíž obsah je zároveň součástí rozsudku, a že tento rozsudek nahrazuje projev vůle a podpis stěžovatelů na kupní smlouvě, dle Ústavního soudu nelze v tomto konkrétním případě dovodit, že by napadené rozhodnutí, splňující požadavky ust. §157 o.s.ř., z tohoto důvodu porušovalo ustanovení §156 a §158 obč. zák., kterými je určen postup při vyhlašování rozsudku a náležitosti jeho písemného vyhotovení, a bylo by proto v rozporu s Ústavou ČR, neboť výrok rozsudku byl zcela jednoznačný a určitý. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ust. §151 odst.1 o.s.ř., jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, se týká nákladů řízení, přičemž v tomto smyslu stěžovatelé své námitky v ústavní stížnosti nijak nekonkretizují.
Stejně tak nelze považovat za protiústavní, že v textu kupní smlouvy je uvedeno prohlášení dosavadních vlastníků, že na převáděné nemovitosti neváznou žádné dluhy ani věcná břemena a že požádají o vklad do katastru nemovitostí, neboť tato smlouva nahrazuje projev vůle stěžovatelů, který odmítli v rozporu se svým závazkem učinit, a je formulována tak, aby splňovala všechny zákonné náležitosti, byly vyloučeny možnosti pro porušení smluvního ujednání a umožňovala dodržení nutných formalit a zákonných požadavků spojených s prodejem nemovitosti.
Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že došlo k platnému uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a vyvodily z toho zákonem stanovené důsledky, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu