ECLI:CZ:US:2002:4.US.642.01
sp. zn. IV. ÚS 642/01
Usnesení
IV. ÚS 642/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M.P., zastoupené JUDr. K.H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2000, čj. 12 Co 1039/99-78, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 4. 1999, čj. 23 C 122/97-52, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2001, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě o určení přechodu nájmu bytu dle ust. §706 odst. 1 obč. zák.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím již dne 17. 5. 2000. Její návrh byl vzhledem k tomu, že uplatnila ve věci také dovolání, usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 306/2000, pro nepřípustnost odmítnut s tím, že lhůta pro podání ústavní stížnosti začne plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dovolání pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, čj. 26 Cdo 2603/2000-105, které jí bylo doručeno dne 15. 10. 2001, odmítnuto jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní závěry soudů neodpovídají skutkovým zjištěním a objektivním právním hodnocením. Předmětem sporu bylo prokázání skutečnosti, že stěžovatelka sdílela se svou babičkou, která byla nájemkyní bytu, v době jejího úmrtí společnou domácnost. Soudy však dostatečně nepřihlédly k výpovědím svědků, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že stěžovatelka se s ohledem na nepříznivé rodinné poměry natrvalo přestěhovala do domácnosti svých prarodičů, se kterými (po úmrtí jejího dědečka pouze s babičkou) vedla společnou domácnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že pouhý fakt, že v den úmrtí babičky fakticky spolu nebyly v bytě, ještě neznamená, že spolu nevedly společnou domácnost. Její babička po náhlé hospitalizaci a následném úmrtí manžela byla s ohledem na bezprostřední zhoršení zdravotního stavu, vyžadujícího asistenci další osoby, pouze dočasně převezena ke své dceři, která byla na mateřské dovolené a mohla o ni pečovat a nezletilá stěžovatelka se dočasně přestěhovala k své matce. Dle názoru stěžovatelky domácí ošetřování nemocné osoby po dobu nezbytně nutnou mimo společnou domácnost a následné úmrtí v nemocnici není trvalým opuštěním domácnosti. Vzniklou situaci je proto nutno hodnotit tak, že i nadále stěžovatelka spolu se svou babičkou domácnost vedla. Stěžovatelka namítá, že postupem soudu bylo porušeno její právo domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, soudy pak při hodnocení důkazů a zjišťováním skutkového stavu nepostupovaly dle ust. §132 a 153 o.s.ř.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 23 C 122/97, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z porovnání žalobního návrhu a ústavní stížnosti totiž právě vyplývá, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem přesně spatřuje porušení svých základních práv, ale pouze konstatuje nesouhlas s právními závěry soudů, založenými na hodnocení provedeného dokazování, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy ve věci provedly důkladné dokazování zejména výslechem svědků, a to uživatelů bytů v nájemním domě, a výslechem rodinných příslušníků, na jehož základě spolu s dalšími listinnými důkazy zjistily skutkový stav věci opravňující je rozhodnout. Dospěly přitom k závěru, že po úmrtí dědečka stěžovatelky se její babička stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu, byť s ohledem na závažný zdravotní stav byla u své dcery. Mezi tehdy nezletilou stěžovatelkou, která se současně s odstěhováním babičky odstěhovala k své matce, a její babičkou však neexistovalo společné soužití tak, jak ho má na mysli ust. §706 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ust. §115 obč. zák. V době úmrtí babičky stěžovatelky společná domácnost této a stěžovatelky neexistovala a neexistovala ani dohoda o společném soužití mezi nimi. I pokud by stěžovatelka sdílela společnou domácnost se svými prarodiči do doby úmrtí jejího dědečka, nemohlo na ni přejít právo nájmu, které do této doby svědčilo společným nájemcům - prarodičům stěžovatelky. Výpovědi nájemníků v domě, kteří potvrzovali, že stěžovatelka se v bydlišti svých prarodičů často zdržovala (nicméně převážně nemohli s určitostí potvrdit zda v bytě trvale přespávala a bydlela) se vztahovaly právě k období, kdy byt užívali oba prarodiče stěžovatelky jako společní nájemci.
Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v §132 o.s.ř. platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedeným ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že na stěžovatelku, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nepřešlo právo nájmu bytu, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce nebylo, jak uvádí, bráněno v přístupu k soudu, neboť je zcela zřejmé, že měla možnost se obrátit se svou věcí na soud a v rámci soudního řízení využít všech právních prostředků, která zákon účastníkovi řízení k obhajobě jeho práv poskytuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu