ECLI:CZ:US:2002:4.US.651.01
sp. zn. IV. ÚS 651/01
Usnesení
IV.ÚS 651/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti D.V., zastoupeného Mgr. V.E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 100/2001, ze dne 12. 9. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 50 T 2/2001-313, ze dne 27. 4. 2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, čj. 50 T 2/2001-313, ze dne 27. 4. 2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr.z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců nepodmíněně a uloženo zaplatit na náhradu škody částku 73.632,- Kč. Podané odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 2 To 100/2001, ze dne 12. 9. 2001, zamítl. Ústavní stížnost stěžovatel směřuje toliko proti výrokům o vině pod body 2a) a 2b) rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Ke skutku uvedenému pod bodem 2a) stěžovatel uvádí, že se měl snažit vylákat, po předchozí dohodě s D.B., stíhaným samostatně, v sídle prodejce vozidel zn. JEEP společnosti H., jako majitel a jediný jednatel společnosti V., po uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 10. 1999 formou leasingového nákupu vozidlo JEEP v pořizovací ceně nejméně 1.742.632,- Kč, za které byl ochoten zaplatit akontaci ve výši 20%, tedy nejméně 348.526,40 Kč, přičemž jednal s vědomím, že podmínkám leasingu nedostojí a vozidlo bude prodáno, k čemuž nedošlo, když oslovené leasingové společnosti C. a O., vzhledem k jeho požadavkům na uzavření leasingové smlouvy nepřistoupily a jen v důsledku prozíravosti jejich zástupců jim nevznikla škoda nejméně 1.394.105,60 Kč. Ke skutku uvedenému pod bodem 2b) pak uvádí, že se měl po předchozí dohodě s D.B. snažit vylákat v sídle A., na podkladě padělaných účetních dokladů své společnosti formou leasingového nákupu se společností O. dva osobní automobily zn. Škoda Octavia, přičemž měl opět jednat s vědomím, že podmínkám leasingu nedostojí a vozidla budou dále odprodána, k čemuž nedošlo, když oslovená leasingová společnost v důsledku prozíravosti jejích zástupců nakonec smlouvy neuzavřela, a jen proto nevznikla hrozící škoda ve výši 773.820,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odsuzujícím rozsudkem v případě těchto dvou skutků bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené mu v čl. 36 Listiny, když právní závěry o jeho vině ohledně těchto dvou skutků jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ke skutku pod bodem 2a) uvádí, že je nesporné, že se pokusil z podnětu D.B. vylákat vozidlo JEEP formou předstíraného leasingového nákupu. Bez opory v provedených důkazech je však zjištění nalézacího soudu, že k jeho zmocnění se vozidla nedošlo, když "oslovené leasingové společnosti vzhledem k jeho požadavkům nepřistoupily na uzavření leasingové smlouvy, a to jen v důsledku prozíravosti jejich zástupců". Toto nesprávné zjištění pak převzal i odvolací soud. Stěžovatel argumentuje výpovědí svědka ing. A. a tvrdí, že sám dobrovolně upustil od podvodného jednání, a proto odmítl podepsat bianco směnku. Nic mu nebránilo směnku podepsat a následně převzít předmětné vozidlo. Tento nesporný skutkový děj podle jeho názoru vyvrací i argumentaci odvolacího soudu, že od dalšího jednání upustil až pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat.
Ke skutku pod bodem 2b) stěžovatel namítá, že nalézací soud vycházel ze zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech, když podle názoru soudu k vylákání dvou osobních automobilů Škoda Octavia nedošlo, neboť oslovená leasingová společnost v důsledku prozíravosti jejích zástupců nakonec smlouvy ohledně těchto vozidel neuzavřela. Stěžovatel tvrdí, že neměl skutečný úmysl vozidla vylákat, jen zájem předstíral kvůli nátlaku D.B., a i kdyby mu byla leasingová společnost O. předložila návrh příslušných smluv, smlouvy by neuzavřel, neboť se rozhodl vzepřít se snaze D.B. zneužít ho k podvodnému vylákání těchto vozidel. Proto podle jeho názoru neobstojí ani zjištění odvolacího soudu, že konečné rozhodnutí o tom, zda budou leasingové smlouvy uzavřeny, záviselo na okolnostech na vůli obžalovaného nezávislých. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 50 T 2/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Olomouci uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že argumenty stěžovatele jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil v rámci odvolacího řízení a v omezeném rozsahu již v řízení před soudem prvního stupně. S touto obhajobou se vypořádal již Krajský soud v Ostravě a na doplněné námitky obhajoby dostatečným způsobem reagoval i odvolací soud v rámci odůvodnění jeho usnesení. K námitkám k bodu 2a) pak vrchní soud podotýká, že v ústavní stížnosti se objevují výslovně nepravdivá tvrzení, neboť záležitost spojená s tím, že stěžovatel nepodepsal směnku předloženou mu ing. A., s tímto bodem napadeného rozsudku nesouvisí, neboť ing. A. požadoval po odsouzeném podpis směnky až v souvislosti s návrhem na odběr dalšího podobného vozidla poté, co příslušná leasingová společnost odmítla se stěžovatelem uzavřít leasingovou smlouvu týkající se vozidla, které je předmětem tohoto bodu napadeného rozsudku. Výše uvedené skutečnosti lze ověřit z obsahu spisového materiálu. Ve vztahu k námitkám k bodu 2b) se opět jedná o povrchní opakování uplatněných námitek, se kterými se také odvolací soud vypořádal, přičemž na podporu svých souhrnných zjištění soud poukázal i na okolnosti, které jsou rozvedeny v prvním odstavci na str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu. V dalším pak vrchní soud odkazuje na obsah spisového materiálu a své rozhodnutí, zejména na právní a skutkové argumenty zde uvedené na str. 6-7. Ze všech těchto důvodů vrchní soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a zejména v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 307, 339). Odvolací soud se těmito jeho námitkami v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí podrobně zabýval ve svém rozhodnutí o odvoláním, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky, týkající se výroku o vině stěžovatele ze spáchání skutků uvedených pod body 2a) a 2b) rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kdy podle stěžovatelova názoru nemají právní závěry obou soudů o jeho vině oporu v provedených důkazech. Ke skutku uvedenému pod bodem 2a) stěžovatel uvádí na podporu tohoto jeho tvrzení výpověď svědka ing. A., kdy na schůzce s ním ze své vůle odmítl podepsat bianco směnku, a tedy mu ani nebyla předložena k podpisu vlastní leasingová smlouva, což podle jeho názoru svědčí jednoznačně pro závěr, že sám ze své vůle upustil od dalšího jednání, které bylo potřebné k dokonání podvodného vylákání vozidla, o něž z podnětu D.B. usiloval. Jak však plyne z připojeného spisového materiálu, vypořádal se s touto stěžovatelovou argumentací již odvolací soud, když konstatoval, že okolnost nepodepsání směnky přímo s bodem 2a) nesouvisí, neboť poté, co stěžovateli selhal pokus o uzavření leasingové smlouvy a odběr vozidla, které je předmětem tohoto bodu 2a), nabídl mu svědek A. odběr podobného vozidla za předpokladu, že podepíše směnku (viz s. 7 napadeného usnesení). Pro tento právní závěr svědčí i výpověď ing. A., na kterou se v ústavní stížnosti odvolává také stěžovatel, podle níž si stěžovatel k předmětnému vozidlu Jeep vyřizoval leasing sám, s časovým odstupem se pak dostavil na prodejnu s tím, že leasing nezískal, a že mu bylo proto nabídnuto jiné vozidlo starší modelové řady, u něhož však bylo třeba zaplatit odstupné ve výši 300.000,- Kč, a k jehož převzetí byla připravena smlouva o převedení leasingu a osobní směnka (č.l. 287). Tuto směnku ale stěžovatel odmítl podepsat. U skutku uvedeného pod bodem 2b) pak stěžovatel opakuje již dříve na svoji obhajobu uváděná tvrzení, že toliko předstíral zájem o zakoupení obou vozidel, proto zvolil leasingovou společnost O., u níž věděl, že požaduje vyšší akontaci než 20 % hodnoty vozidla, přičemž i kdyby mu snad předložila návrh příslušných smluv, smlouvy by neuzavřel. I s těmito stěžovatelovými tvrzeními se však odvolací soud vypořádal (viz s. 7 napadeného usnesení).
Ústavní soud shledal, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají okolnosti konkrétního případu. Právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení §40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. V posuzovaném případě pak Ústavní soud konstatoval, že závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování nelze považovat, jak tvrdí stěžovatel, za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a je třeba je pokládat za výraz nezávislého soudního rozhodování. Postup obecných soudů v posuzované věci nelze tak z výše uvedených důvodů hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu